OK, sorry, tohle se nedá, už u toho už potřetí usínám. Na Silmáče se musí člověk koukat dvojí optikou, podobně jako třeba na Stokerova Drákulu. Tedy si uvědomit, že je to první kniha určitého typu zakládající žánr nebo subžánr.
V Tolkienově případě je nutno vnímat Silmáč jako zřejmě první knihu pojednávající o zrodu velmi propracovaného fantasy universa. Něco jako Wolfenstein v rámci 3d stříleček. Snad jen s tím rozdílem, že ani první Wolfík za celou dobu neztratil svoji atraktivitu a jeho značka je stále žívá a vyvíjející se. To u Tolkiena neplatí a je to jeden z důvodů mé neadorace tohoto autora.
Pokud se na Silmarillion podívám dnešní optikou, je to poměrně dost naivní a šablonovitý mýtus o vytváření a vývoji fantasy světa. Knize silně neprospívá minimum dialogů a tuna popisu, které čtení činí dosti únavným. Od doby úsvitu Středozemě se propracované vesmíry a světy staly v žánru fantastiky celkem standardem a existuje mnoho horších, lepších a srovnatelných. Kromě toho rozestavení postav a základní konflikty trpí díky své černobílosti, které zkrátka v žánru už celkem odzvonilo. Iluvatar chválí bezbřehou poslušnost Valar a Melkor, který si dělá zkrátka věci trochu po svém, je vyvrhel, hajzlík a zlý výrostek Hugo. Už při první scéně se zpíváním a uvedením existence tak nějak do chodu jsem chtěl Iluvatarovi jednu ubalit a začal Melkorovi fandit.
Sečteno a podtrženo: „Díky, Ronalde, za první jiskru. Evoluce žánru už nás ovšem dostala trochu jinam.“
