„Všechno už tu bylo od začátku světa
otazník i tečka, slovo ba i věta.“

Advokát Ex Offo, znělka

Diskuse a otázky na to, zda lze ještě ve fantastice nebo jiných žánrech přijít s něčím originálním a novým, jsou asi podobně časté jako dotazy začátečníků na to, jak pojmenovat hlavního hrdinu jejich nové ságy.

Celkem se pak ujal názor, že nové věci zkrátka neexistují a veškerá údajná originalita je tak jen variabilním opakováním již vyřčeného. Do určité míry je to pravda, jde však jen o jednu složku příběhů.

Základní kameny se nemění

Samotných příběhových rovnic je jen omezené množství. Příběh totiž vzniká v momentě zrodu konfliktu. Tedy situace, kdy někdo něco chce, ale v cestě mu stojí překážky. V základu máme tedy jen tři druhy konfliktu:

• Postava proti postavě – hrdina versus záporák
• Postava proti sobě – konflikt hrdiny se sebou samým
• Postava proti prostředí – hrdina bojuje proti okolnostem

Veškeré tyto typy lze kombinovat a navazovat prakticky bez omezení a každý příběh bez ohledu na jeho rozsah lze rozebrat na části a rovnice sestávající právě z těchto konfliktů. Jedná se tedy o archetypální trojici, na které stojí všechny existující příběhy od té doby, kdy si je lidé začali vyprávět a následně zapisovat.

Využití informací a rostoucí znalostní horizont

Každý příběh se odehrává v nějakém prostředí a využívá znalosti a informace z nějakého oboru. A tady už přichází ke slovu věc, která se neustále rozšiřuje a zpřesňuje. Tou je naše poznání okolního světa, jeho zákonitostí a historie.

Z toho plyne, že ačkoli jsou uvedené rovince neměnné, využívají neustále přibývající informace z oborů lidského poznání. A s tím, jak si autor rozšiřuje svůj znalostní záběr, nachází nevyhnutelně nové a nové možnosti psaní příběhů a další a další nástroje. Samozřejmě za podmínky, že si obzory skutečně rozšiřuje a nedržíte se jen několika zajetých a známých kolejí.

Krásně to shrnul americký astrofyzikN eil deGrasse Tyson, popularizátor vědy a ředitel Haydenova planetária. V jedné z vědeckých diskusí reagoval na Richarda Dawkinse a téma znalosti vědomí a to tímto způsobem:

„Ne, že by ses ptal, Richie, ale myslím si o tom tohle. Otázka vědomí nás mátla a mate už nějakou dobu. A důkazem skutečnosti, že o něm nemáme prakticky vůbec ponětí, o tom, co to vědomí je, je to, kolik knih na toto téma každý rok vyjde. Správně? Dneska už nevycházejí prakticky žádné nové knihy ohledně newtonovské fyziky. Ta je hotová. Takže skutečnost, že lidé vydávají další a další knihy týkající se výzkumu vědomí, je důkazem toho, že o něm pořád prakticky nic nevíme. Protože kdybychom už věděli, nemusí nic nového vycházet.“

Při aplikaci na prozaickou, nikoli vědeckou literaturu, z toho vychází totožná skutečnost. To, že v konkrétním žánru vychází stále další a nové věci, ukazuje, že jeho potenciál ještě vyčerpán není. A protože využívá informace z oborů, které se neustále posouvají dopředu, nebude vyčerpán, dokud budou tyto informace přibývat.

Asi nejlépe je to vidět na letitém problému scifi literatury – pokud budete psát scifi knihu moc dlouho, reálně vám hrozí přesun do literatury faktu.

Pokud tedy kdokoli tvrdí, že už nelze nikdy přijít s ničím novým, svědčí to mnohem více o jeho omezeném informačním rozhledu než o reálné nemožnosti. Protože bádání je stálý proces, proto má ostatně National Geogaphic Society motto: „Stále je co objevovat.“

Dokud toto objevování nedojde na svůj konec, budou se neustále objevovat nové skutečnosti, které lze v próze použít. A upřímně, i když dojde, bude ještě dlouho trvat, než všechny tyto varianty použije každý autor svým vlastním způsobem.

Takže klid:-)