Články, překlady, videa

Hodnocení, recenze

Z newsletteru

Naefarpedie (přehled)

Knihy, povídky…

Bonusy

přihlášení

Malazská kniha padlých: Dóm řetězů

Ve výsledku poměrně srozumitelné, vzorce se začínají opakovat a mám několik odhadů, co by se mohlo stát dál.
Bohužel se stále projevuje klíčový problém Eriksonova podání i světa. Tomu chlapovi se totiž za celé čtyři svazky nepodařilo ve mně vytvořit jakýkoli výraznější vztah k postavám. Což je taky důvod, proč se s tím tak seru a posledních asi 40 stránek tohohle dílu jsem louskal dýl jak týden.
 
Jo, asi desítka mě zaujala designem, ale to je všechno a ještě to neznamená vztah. Většina dosavadní stopáže (nejen čtyřky) je tak pro mě ve stylu “sleduju postavy, na kterých mi výrazně nezáleží, které sledují nejasné cíle a dosahují nebo nedosahují jich vlivem mlhavě fungujících nástrojů”.
 
Výsledek je vražedná kombinace, kterou zachraňují mikroscény a situace v první řadě uvnitř malazské armády, která to obvykle drží nad vodou.
 
První část s Karsou je slušná a v momentě setkání s Nomem začíná ona situační kombinace, která Stevenovi tak jde.
 
Linie s ša´ik a všemi okolo ní mi byla u zadku už v Domě mrtvých, tady se to nezměnilo. Kdyby nad táborem v Raraku proletěla letka stíhaček a všechno to vystřílela, nejspíš nehnu brvou. Pobavila mě akorát scéna, kdy dochází k rozboru žhavého a chladného železa, na což jsem se uchechtl a podotkl “A seš v piči, holka.” Byla, akorát jinak. Ono je to ostatně takové finále nefinále, když celou “bitvu” jak na potvoru noc před utkáním rozhodne kupa duchů, která pobije všechno v dosahu.
 
Onrak a Trull, Liosané a další bordel. Zív. Začínám si pomalu říkat, k čemu tam ty grupy vlastně jsou. Podobně jako je samotný Pán Prstenů jen byproductem Tolkienových hrátek s jazykem, začínám mít podezření, že Malaz je vedlejším produktem Eriksonovy potřeby hrát si s mrtvolami a starými kulturami, ne nutně vyprávět příběh. Někde jsem narazil na docela trefný koment, že kdyby věnoval popisu a charakteristice postav tolik prostoru, co věnuje popisu každýho pohoří, pláně a geologických procesů, bylo by to celé někde úplně jinde. To by ty díly musely ale mít nejspíš trojnásobek stran. Horizontální rozpínání se zkrátka podepisuje na nedostatku vertikály.
U takové Rowlingové mi Dursleyovi lezli na nervy během prvních dvou kapitol, Brumbála si člověk oblíbil za pár odstavců a Dolores začal nenávidět po třech větách. Jediné dvě smrti, které mě zatím v Malazu nakrkly, byl Itkovianem uštvaný kůň a Karsou zabití deragotové, protože nemám rád likvidaci zvířat. Jo a ještě to nedorozumění zbytku Paličů s Paní Závistí.