Články, překlady, videa

Hodnocení, recenze

Z newsletteru

Naefarpedie (přehled)

Knihy, povídky…

Bonusy

přihlášení

Malazská kniha padlých: Vzpomínky ledu

Kniha za 4 bude se ovšem prolínat hodnocení svazku a celkového Eriksonova přístupu, kvůli kterému pravděpodobně nebudu moct žádnému z dílů udělit maximum.

Účetní je člověk, který vyřeší problém, o kterém nevíte, způsobem, který nechápete.

Steven Erikson je autor, který vyřeší zápletku, kterou čtenář kvůli neznalosti zákonitostí nebo informací není schopen postřehnout, způsobem, který díky jejich vágnímu popisu nepochopí.

Ačkoli mě Vzpomínky ledu bavily zatim asi nejvíc, stále mám s Eriksonem problém. Jeden český autor mi řekl, že Vzpomínkami se to většinou láme na odkládám/miluju. No, zatím zůstávám u ambivalence.

Trochu mě mrzí nepřesnost překladu, protože v textu se opakovaně objevuje přesnější formulace “Vzpomínky na led” místo Vzpomínek ledu na obálce. Jsou super někam do setkání obou armád s Mottskými zálesáky, hlavně Brčkem a Chlívem. Bitva o Korál je slabší a konec je opět půvabný. Většina stopáže byla naprosto parádní a skoro až podezřele srozumitelná. Pokud by kniha končila za Capustanem, možná bych ji prohlásil za nejlepší fantasy, co jsem měl kdy v ruce. Konečně se projevuje nějaký hlavní záporák, mnoho pramenů z minula se konkretizuje. Capustan je bezpochyby nejsilnější část knihy a například střet Itkoviana s tenescowri je zatraceně silný.
Část u Korálu je hrozně odtažitá, všechno to umírá po stovkách a desítkách a ani smrti několika významných postav se mnou prakticky nehly. U samotného Věštce jsem si vzpomněl na hodnocení Diabla “Památný moment je zjištění, že samotný Diablo je asi největší ubožák v celém sklepení”.

Tomu chlapovi jdou výborně jednotlivý scény, má skvělej humor, posouvá hranice a výborně kombinuje. Jenže popíše 300 stránek událostma, aby pak na dvou stranách v rozhovoru několika postav ukázal, že ty události měly ještě dalších 20 vrstev. Jenže tohle čtenář nemá šanci postřehnout, protože prostě neví, že stopy jsou stopy. Je to stejný, jako napsat právnickej thriller a teprve v podlení kapitole popsat zákoník.

Vytvořil super svět, jenže ho není schopen zprostředkovat. V jakémkoli jiném multiverzu se dají najít podrobné informace o fungování, prvcích, schopnostech postav a další záležitosti. Když otevřu wikipedii Lovců duchů, vim, že andělé umí tohle, démoni tohle, Rowena čaruje takhle a První čepel funguje takhle.

Erikson tohle nepopisuje a i internetová fóra nabízí maximálně dohady. Z toho všeho se stále více kloním k závěru, že v tom nemá jasno ani on sám. Že ta propracovanost Malazu je do značné míry iluze krytá tunou pojmů, jmen a linii, kde si autor může cokoli kdykoli obhájit stylem “protože chodby, protože kouzla, protože bohové, protože sny, vzpomínky a čertví co ještě”. Když jsem četl Měsíční zahrady, kamarád mi řekl, že někde čet, že “Malaz si člověk užije až napodruhé, když už ví, co co tam jde”. Jenže tohle nevidím jako znak kvalitního psaní, ale autorského kretenismu. A spoustu jednodušších příběhu i světů jsem si užil a v budoucnu nejspíš užiju mnohem víc. Protože tam mi autor sdělí “je to tohle a chová se to takhle, tohle je Pepa a umí tohle”.

Památné momenty:

Paliči mostů a karetní stůl
Kruppe na vojenském jednání
paní Závist v Pannionském chrámu
Kruppe a Caladanovo kladivo
tenescowri versus Itkovian
Rychlej Ben u nekromantů
Mottští zálesáci
Itkovianův Dar
Paranovo kreslení