Kate: S Abbie jsme si teď několik dnů povídali o tom, jaké věci jsou pro nás nejdůležitější a jaké nástroje nám pomohly nejvíc. A přišly jsme s takovým seznamem, povídaly jsme si o tom a já to začala zapisovat. Takže vám představíme náš vlastní proces ohledně dialogu, co v něm má zůstat a co má jít pryč. Nebude to jen „použijte tohle a nedělejte tamto“. Ukážeme vám konkrétní příklady použití těchto nástrojů.

Najděte zaměření

K: První věc, o které jsme mluvily opravdu hodně, je nalezení zaměření. Když píšete dialog, najděte zaměření konverzace. Protože jakákoli konverzace, která se odehrává v reálném životě, tak má nějaké směřování.

A: Jo, přesně tak. A myslím, že tohle je něco, od čeho lze autora snadno rozptýlit, protože ve scéně se toho děje hrozně moc najednou. A možná právě v tu chvíli přemýšlíte o nějakých dalších věcech, které potřebujete jasně zmínit. Nebo něco podrobně popsat, ale jediné, co to dělá, je zpomalování pointy té scény.

K: Nedávno jsem si na to vzpomněla při poslechu jednoho kanálu. A probírali tam něco podobného v malování. Protože malíři používají na jednom plátně obrovské množství nástrojů a postupů. Jako linie, které vám vedou oči, nebo způsob dopadu světla a jak osvětluje jednu hlavní postavu uprostřed. Zdůrazňují tedy hlavní motiv a k němu vedou i všechny ostatní prvky na plátně.

A důvod, proč tohle začali malíři během historie dělat, je, že přitahují divákovu pozornost k tomu, co chtějí tím obrazem reálně sdělit, jakou zprávu posílají. A kdyby to bylo všechno vyrovnané, tak vlastně ani nevíte, kam se na tom obrazu podívat. Řeknete si okey, tady se toho děje opravdu hodně a je to přístupné nějakým výkladům, jenže si vlastně nejsem vůbec jistý, na co se to koukám. Protože naše pozornost už je ztracená a soustředění taháno k obrovskému počtu věcí naráz.

Náš mozek tudíž už neví, kam se má vlastně dívat. Má se dívat na pozadí, má se dívat na něco uprostřed? A v psaní je to to samé. Co je vlastně předmětem tohoto rozhovoru? Máme tu několik postav, které spolu o něčem diskutují. Jaký je předmět té jejich diskuse? A já mám přitáhnout pozornost čtenáře právě k tomuto předmětu, který pak posune příběh někam dopředu.

Nebo čtenáře jen zmateme tím, že ho nutíme koukat se na několik věcí najednou.

A: A taky když něco ukážete, něco zmíníte, něco popíšete nebo o něčem mluvíte, tak čtenáři ukazujete, že na tom nějakým způsobem záleží. Protož k tomu už přitahujete jeho pozornost. Což není vždycky úplně pravda. Takže proč používat tohle směrování světla, když na tom vlastně nezáleží?

K: Tak začneme s jedním slabým příkladem:

Spousta zbytečností:

„Co tady děláš?“ zasyčela jsem a v temném pokojí jsem sotva něco viděla, byl osvětlen jen měsíčním světlem skrze zamrzlé okno. „Nikdo sem nemá chodit, slyšel jsi, co říkala paní Swansonová.“

„Paní Swansonová něco skrývá,“ utnul mě James, než jsem mohla dokončit větu. V ruce měl baterku, která sotva osvětlovala jeho podlouhlou tvář. V jeho hnědých očích byl zvědavý záblesk. „O tomhle ani necekneš, jestli víš, co je pro tebe dobré.“

Zbývá vám ještě 70 % článku.
Chcete-li pokračovat ve čtení, přihlaste se k odběru newsletteru nebo zalogujte.