Jak začínáte s prací na nové knize?
Odkud vlastně ta kniha pochází? Lidé o tomhle přemýšleli určitě hodně dlouhou dobu. Jak vlastně začínáte? Jak se do toho dostanete?
Řekla bych, že pokud nezjistíte, že se do tohohle dostáváte tak nějak spontánně, tak byste tuhle aktivitu vůbec neměli provozovat. Mám tím na mysli, že se hodně vyskytuje tento dialog:
„Já chci být spisovatel.“
„No, a co chceš psát?“
„Já nevím.“
Takže za sebe si myslím, že to není otázka toho bloumat kolem a dumat nad tím, co budu psát. Je to otázka toho sedět a dumat nad tím, který z těch absurdních a za vlasy přitažených nápadů zkusíte do něčeho rozpracovat.
Někdy si říkám, že by bylo mnohem jednodušší a méně riskantní držet se něčeho, co je trochu ovladatelnější. Ale takové věci se u mě bohužel nevyskytují. Přála bych si na to mít nějaký recept, nějaký jasnou cestu, jak bude vždycky vypadat Kapitola jedna a Kapitola dvě.
Ale tak to není, prostě se do toho musím ponořit. A většinou se pak vyplatí ten nápad, u kterého mě vlastní rozum a příčetnost varuje, že tohle bych psát neměla. Tenhle většinou nakonec nějak rozepisuju.
Jaký je váš psací proces?
Moje naprosto první pozice je nějaký ruční objekt se špičkou na konci. Takže se jedná buď o pero, nebo tužku. Ten je většinou aplikován na plochou látku, což je obvykle kus papíru. Může to být i karton, pokud někde ztroskotám bez papíru. V případě opravdu velké nouze i vlastní ruka.
Myslím, že lidé by s sebou měli pro všechny případy vždycky nosit nějaký notes a to právě pro tyhle momenty. Protože není nic horšího, než když zachytíte v něčem příběh a jediná cesta, jak ho zaznamenat, je nožem do nohy nebo něco podobného. To fakt dělat nechcete, takže doporučuju tužky a papír. Případně nějaké jiné trvalé záznamové zařízení.
Když se do toho máme ponořit trochu víc, pak musím říct, že mám hodně ráda ty lepící papírky. Mám taky ráda notes u postele pro ty podstatné myšlenky, které jsou tak hrozně důležité někdy o půlnoci. Protože když si to nezapíšete, ráno se vzbudíte a nevíte nic.
Tohle všechno se tedy děje a hodně to pomáhá. A pak je tu ten příval, znáte to? Pochází to z 1. Světové války, kdy běžíte a pak se skrčíte a ten vedle vás vám střílí přes hlavu. Pak vstanete, zase běžíte a zase se střílí. A je hodně nešťastné, když máte rozhozené časování.
No aktuálně jsem začala psát na počítači. To mi hodně pomohlo, protože jsem měla vždycky problémy s gramatikou a taky psaním na stroji. Začala jsem psaním rukou a pořád to ještě používám.
Jak dlouho vám obvykle zabere psaní románu?
V první řadě neexistuje nic jako normativní čas psaní románu. Hrozně to záleží na délce a taky na tom, jak hrozně nebo dobře vám to celé jde. Některé mi zabraly opravdu dlouhou dobu, hlavně protože jsem začala špatně, takže později jsem zjistila, že musím předělat úplně všechno. A tohle se může stát i několikrát za sebou, což samozřejmě zabírá nějaký čas.
Některé trvají chvíli, protože začnete správně a do konce dojdete poměrně plynule. Nevím, jestli jste někdy surfovali nebo něco takového, ale je to velmi osvěžující, když vlna jede s vámi. Při whitewater canonenig chcete jít ve skutečnosti rychleji než vlna, při surfování přímo s ní.
Když se to povede, je to nádhera, když ne, může to být velmi frustrující a trvá to opravdu dlouho.
Jste surfařka?
Jestli surfuju? Už hodně dlouho ne, drahoušku. Už dávno ne, zlámala bych si vaz.
0 komentáøù