Články, překlady, videa

Hodnocení, recenze

Z newsletteru

Naefarpedie (přehled)

Knihy, povídky…

Bonusy

přihlášení

Jenna Moreci: 10 nejhorších lidí, na jaké můžete v psacích komunitách narazit

Ahoj všichni, dneska jsem tu, abych nasrala hnedka celou tlupu lidí najednou. A co dalšího je novýho? Psací komunita může být naprosto úžasná a prakticky všichni moji přátelé jsou autoři, jsou super a jsem hrozně ráda, že je mám ve svém životě.

Jenže žádná komunita není dokonalá a i ta autorská má svůj spravedlivý podíl lidských hoven. Je tu drama a chaos, stejně jako drby a zkazky. Upřímně to dost zní jako na střední škole. Takže, protože nikdy nevim, kdy mám držet hubu, že prostě shrnu 10 nejhorších složek psací komunity. Typy lidí, co prostě zasmraděj každou místnost. Jestli vás tenhle seznam urazí, bude to nejspíš tím, že do něj spadáte. A pokud je to ten případ, někdo vám to říct musel, takže to klidně můžu být i já.

Číslo jedna: Komplex nadřazenosti

Jste autor, umělec a vizionář. Ostatní lidé se stávají zdravotními sestrami a instalatéry, ale vy, vy tvoříte celé světy. Zkoumáte symboly a témata, svět je požehnaný vaší dokonalostí. A ta úžasnost je konkrétně velká kozatá mimozemšťanka, která šuká se ztroskotanými astronauty. Podívejte, psaní je bezpochyby forma umění. Ale to, že jste umělec, vás automaticky nenadřazuje komukoli dalšímu. Stejně tak neexistuje umělecká komunita, která by byla nadřazená nějaké jiné umělecké komunitě. Stejně tak nejste lepší, protože píšete literaturu faktu oproti spekulativní fikci a nejste lepší proti urban fantasy, protože píšete epickou fantasy. Můžete respektovat svou práci a být si v ní jistí a mít pro ni vášeň, aniž byste byli totální kretén.

Číslo dvě: STFU – Shut The Fuck Up (Drž kurva hubu)

Jeden z důvodů, proč tenhle kanál začal, byl, že bylo opravdu těžké najít kvalitní rady o psaní. Samozřejmě se mnoho rad válelo všude kolem, ale většinou to vypadalo, jako banda autorů, co si honí sami nad sebou. Motají se kolem dokola stále v tom samém a všechno popisují tak květnatě. Jo, my to chápeme, hrozně rádi se posloucháte.

Pravda je, že valná většina těch sraček není tak komplikovaná. Abyste lidem pomohli zlepšit řemeslo, nemusíte používat květnatou poezii. Dostaňte se k jádru problému! Neříkám rozhodně, že všechny psací kanály nebo blogy jsou právě takové. Jen říkám, že by bylo rozhodně ku prospěchu, kdyby většina psací komunity byla mnohem přímočařejší.

Číslo tři: Řevnivost, která nedává smysl

Soutěživost. Většina psací komunity je velmi podpůrná a dovedou jeden druhého opravdu pozvednout. Existuje ale i segment, který staví jedny autory proti druhým. Ostatní autory – zvláště ty ve stejném žánru – vidí jako konkurenci. Naprosto mi to nejde do hlavy. Chápete, že lidé mohou číst i více knih najednou, žejo? Není to jedna a konec. Krom toho dává taky mnohem větší smysl pracovat s ostatními autory, než pracovat proti nim, minimálně z byznysového hlediska. Kooperace s ostatními rozšiřuje vaše čtenářstvo, protože vás vystavují jejich publiku. Nejen, že je tahle řevnivost hrubá a nesmyslná, ale taky se tim sami střílíte do nohy. Jste prostě za kretény a nijak si neprospíváte.

Číslo čtyři: Prsa, která mají vědomí

Když muži píši ženy. Nebojte, nemyslím všechny muže, ale pokud vás tenhle bod uráží, tak ano, nejspíš mluvím právě o vás. Všichni jsme četli úryvky, které obvykle zahrnují objektivizující fyzický popis a taky vědomím nadaná prsa. Naprosto netuším, proč si tolik mužů myslí, že naše prsa mají vlastní pocity a myšlenky, ale už je to tak. Když máte fakt kliku, můžete najít popis vulvy, který silně připomíná mimozemskou formu života. Jestli jste nikdy neviděli nahou ženu, slibuju vám, že na internetu najdete obrázky. Tak si udělejte průzkum. Četla jsem o prsech přirovnaných ke kartonu vajec, četla jsem o smutných bradavkách i pubickém ochlupení, které svítilo jako reklama na šampon. I o vaginách, které se obracely naruby. Prosím, přestaňte s tím.

Kdo tyhle knihy edituje, betuje, formátuje a pak ještě vydává? Asi další muži, kteří neumí psát ženy, rozumim.

Číslo pět: Karen 2.O

Ženská šéfuje. Určitě víte, o koho se jedná, ale dovolte mi ji pořádně popsat. Jde o bílou ženu po 30ce, která má mizerné manželství a příliš punkové děti. Čte výlučně YA fikci, ale chce, aby tam bylo mnohem víc obscénností. Nic ji nerozpálí víc než pubertální genitálie. Myslí si, že diverzita ve fikci a psací komunitě je osobním útokem na všechna její práva. Jak si kdo dovoluje ohrožovat její schopnost psát o úžasném sexu s princem z pohádky? A taky musí hrozně podporovat ostatní ženy, musí se ale jednat o stejné existence, jako je ona sama. Nejspíš ji poznáte podle dekorativní kurzívy na jejím webu, případně banneru „All lives matter“ na jejím Instagramu. Ale upřímně, tyhle ženské se vyskytují v každé online skupině zaměřené na YA fikci, kde šikanují teenagery a vůbec se chovají naprosto strašně, takže by mělo být celkem snadné je rozeznat.

Číslo šest: Hlídači bran

Hlidači bran, podle kterých nejste praví autoři, pokud jste nenapsali romanci. Nejste pořádný autor fantasy, pokud nepíšete epickou fantasy. Všechny ženy musí psát YA fikci. Tohle je tak tupé. Autoři mají být tvořiví. Jak můžete se svou obrovskou představivostí rvát lidí do malinkých specifických skupinek? A mnoho té nejlepší fikce na trhu se naprosto vzpírá mnoha stereotypům. Což je tak nějak pointa. Překračování hranic je něco, co mají umělci tak nějak v popisu práce. Nechte lidi vyprávět příběh, jaký chtějí vyprávět. Když to nikomu neubližuje, proč je to tak hrozný problém? Psaní má být zábava a zacházet s ním jako s exkluzivním a výběrovým klubem dost zabíjí jakoukoli jiskru.

Číslo sedm: Psaní přece není obchod

Psaní přece není žádné podnikání. Směňujete produkt za peníze, ale samozřejmě to vůbec není obchod. Jste umělec, ne podnikatel, ať se o peníze stará někdo další. Kdo? Kdo je tahle záhadná osoba, která se má o úspěch vaší knihy starat více, než vy samotní? Nerada vám to kazím, ale váš nakladatel vás propagovat nebude. Nejspíš ani nedostanete smlouvu, pokud jste si už sami nezačali budovat svoji autorskou platformu. A rozhodně nenajdete nějaké kouzelné marketingové nástroje zdarma, pokud se rozhodnete pro nezávislé publikování. Ale stejně vidím doslova denně nějakého dalšího autora s prohlášením „meh, kdo by se staral o obchod, to není nic pro mě“. Tak doufám, že tě nezajímají ani prodeje, protože se k nim taky nedostaneš.

Číslo osm: Podvodníci

Jen za 5 000 dolarů se můžete naučit, jak se stát autorem bestselleru. Tedy od někoho, kdo není autorem bestselleru. Za úplně stejnou sumu jako je spodní hranice splátky na auto, se můžete naučit, jak se stát autorem na plný úvazek. Tedy od někoho, kdo je autorem na plný úvazek jen proto, protože mu platíte za tenhle kurz plný hovadin. A nemůžeme vynechat zakázková nakladatelství, kterým platíte tisíce za to, že vaši knihu jen hodí na internet a pak zmizí. Reálně můžete mít mnohem větší dosah distribuce, když si tu věc vydáte sami versus zakázkové nakladatelství. Bohužel autorská komunita takovými podvodníky oplývá, protože mnoho autorů se naprosto zoufale snaží udělat si nějaké jméno. A na zoufalství je velmi snadné se přiživit, takže prosím, prosím, prosím než někomu dáte svoje peníze, prověřte si ho.

Číslo devět: Reprezentace je omezující

Chápeme to, neumíte psát. „Říkáš mi, že je realističtější, když v tom příběhu budou lidé více barev? Jak se opovažuješ vylepšovat moje psaní, přičemž taky rozšiřuješ a respektuješ moje čtenářstvo? To nevidíš, jak mě spoutáváš a ničíš moji tvořivost?“ Protože nic není tvořivější než psaní té samé úplně stejné postavy znova a znova. „Co tím myslíš, že umění potřebuje růst a učení se? Co tím myslíš, že pokrok je přirozenou součástí jakékoli dovednosti? Já chci být pořád velké mimino!“

Číslo deset: Stalkeři recenzentů

Recenzenti jsou legitimní. Někdo vám dal kritickou a upřímnou recenzi, takže je teď budete na internetu šikanovat. Nebo možná nebudete, možná nad tím budete naříkat naživo na Instagramu, takže je místo toho budou šikanovat vaši sledující. Nebo možná neuděláte ani to. Možná jen přistoupíte k recenzentovi kvůli zdravé a přátelské diskusi. Je to rozhovor, o který nemá druhá strana zájem a je naprosto nevhodný, ale chápete, je přece přátelský. Negativní recenze mohou být opravdu tvrdé. Lhala bych, kdybych řekla, že negativní ohlas mi nepokazil celý den. Ale hodnocení vašeho díla je výsadou každého čtenáře. A pokud nejsou úmyslně škodliví, nebo vás ve svém hodnocení neoznačí, pak je jejich kritika naprosto legitimní. Umění je subjektivní, věděli jste, že se to někomu nebude líbit, už když jste se do toho pustili. Držte se od hodnocení dál a nechte čtenáře dělat jejich práci pěkně v klidu. Děláte ze sebe akorát plačící děcko.

Takže tolik pro dnešek a za nic z toho se neomlouvám.

Zdroj: JennaMoreci