Už mnoho let poslouchám výmluvy autorů, proč vlastně nepíší. Mým úkolem jako učitele a mentora je snažit se je z této rutiny dostat. Mám tu i jeden vtipný pohled na problém spisovatelské hypochondrie a doufám, že vás to pobaví.

Mami, je mi špatně

Maminko, je mi špatně (kašlání). Chci jít dnes do školy, ale cítím se slabý.

Znáte tu starou rutinu. Nechtělo se vám do školy kvůli zkoušce, na kterou jste se nepřipravili, nebo kvůli jiné stresové situaci, které jste prostě nechtěli čelit. Potřebovali jste den volna, a tak jste předstírali lehkou nemoc.

Ferris Bueller tento konkrétní flimflam detailně zvěčnil. Mladým podvodníkům radil, aby si olizovali ruce, aby vypadaly jako ulepené. Říkal, že to často stačí k tomu, abyste mámu přesvědčili, že si zasloužíte den volna.

A tady je hlavní pointa:

Jaký je rozdíl mezi dítětem, které se nedokáže postavit škole, a spisovatelem, který se nedokáže postavit svému rukopisu?

No, není v tom žádný rozdíl.

Oba si vymýšlejí neduhy, aby se stáhli z reality.

Když si člověk opakovaně hledá důvody související se zdravím, ať už fyzickým nebo emocionálním, aby unikl čelit všedním dnům, pak bychom ho mohli zařadit mezi hypochondry.

Hypochondrie je nenormální úzkost o vlastní zdraví, a to může být pohodlný únikový modul před skutečným světem. Jsou nemoci a léky. Nezapomeňte, že jsem spisovatel, ne lékař. Tohle jsou rady pro spisovatele, ne lékařské rady.

Mami, dneska nemůžu psát. Můj imaginární přítel nechce vyjít ven a hrát si.

Co je to múza?

Co je to múza a proč si spisovatelé myslí, že musí čekat, až múza promluví, aby mohli začít rozechvívat klávesnici? No, za to vděčíme starým Řekům. Staří Řekové nerozuměli kognitivní funkci mozku a věřili, že kreativita je vnější.

Múza byla mladá žena, která šeptala spisovateli nebo hudebníkovi do ucha. Byla tak zdrojem poezie. prózy nebo hudby, kterou autor pouze přepisoval.

Dnes existuje místo, které jsme vyčlenili k uctívání múz. Říká se mu muzeum.

Ale bohužel mnozí spisovatelé je uctívají všude. A to není dobře. V moderním světě je to jinak. Víme, že jediným vnějším aspektem tvůrčího procesu je zajištění toho, aby náš mozek bombardovaly vnější podněty.

Jakmile se tak stane, celý tvůrčí proces se odehrává uvnitř našeho mozku v nárazové elektrochemické aktivitě. Nejlepší spisovatelé nečekají pasivně na našeptávání. Chtějí inspiraci. Inspirace je definována jako proces, kdy je člověk mentálně stimulován k tomu, aby něco udělal nebo pocítil, zejména něco kreativního.

Kreativní stimulace

Ta přichází prostřednictvím rozhovorů s lidmi, naslouchání lidem, účasti na akcích a čtení nebo sledování filmů či videí. Lékem na nemoc múz je naplnit mozek kofeinem a dobrou konverzací. Nechoďte do Starbucks a nezírejte na obrazovku počítače.

Místo toho se tam sejděte s kamarádem a zapojte se do živé debaty. Nemusí se týkat tématu vašeho psaní. Různé nápady mají tendenci se od sebe odrážet.

Mami, dneska nemůžu psát. Z holenní kosti mi teče krev z chartreuzových nudlí.

Když přijde na výmluvy pro nepsaní, nevyhnou se ani spisovatelé tomu, čemu říkám Münchhausenova porucha. Mnozí čtenáři si jistě vzpomenou na montypythonovský film Dobrodružství barona Prášila z roku 1988. Film i spisovatelská porucha jsou založeny na skutečné osobě. Herminius Carl Friedrich von Münchhausen, legendární vypravěč pověstí. Lékaři přijali název Münchhausenův syndrom pro označení lidí s vážnou duševní poruchou, která způsobuje, že si vytvářejí nebo zveličují zranění nebo nemoc.

Dnes se tato velmi reálná nemoc nazývá faktická porucha neboli FDIS. Existuje ještě děsivější permutace této nemoci, která se nazývá Munchausen by proxy. To je případ, kdy rodič záměrně způsobí dítěti nebo další osobě nemoc či zranění, aby na sebe upozornili.

Dnes se tomu říká faktická porucha vnucená jinému, FDIA.

Autorská FDIA

Teď nám dochází k propojení mezi kecáním, duševní poruchou a spisovatelem, protože všichni vymýšlejí zápletky, které na sebe strhávají nepatřičnou pozornost. V případě spisovatelů to může být jak snaha o upoutání pozornosti, tak hra na oběť, tedy hned dvojí efekt.

Pokud jde o autorský svět, Dan Mallory je příkladem Münchhausenovy poruchy. Napsal knihu Žena v okně pod jménem A. J. Finn. Za knihu dostal milion dolarů a další milion za práva na zfilmování.

Podle článku v New Yorker Magazine z roku 2019 si však Mallory získal přízeň zaměstnanců v nakladatelství, kde pracoval jako redaktor, i vlastního nakladatele tím, že předstíral nemoci. Tvrdil, že jeho matka měla rakovinu a zemřela na ni. Tvrdil, že jeho bratr byl mentálně postižený a měl také cystickou fibrózu a zemřel na ni. Mallory léta tvrdil, že má rakovinu mozku.

Nic z toho nebyla pravda. Předstíral je ve strategických chvílích, aby si vylepšil svou spisovatelskou kariéru.

Jak se léčí Münchhausenova porucha?

Nestávejte se nemocným dítětem, abyste dosáhli svého. Udržujte jasný rozdíl mezi životem ve své mysli a skutečným životem. Myslím, že jde jednoduše o to, být tím, kým jste. Nemá smysl předstírat, že jste skvělý spisovatel. Nemůžete se obdařit velikostí bez ohledu na to, jaké metody můžete použít k jejímu předstírání.

Velikost se ke spisovatelům vkrádá, když usilují o dokonalost.

Kolorektální tréma

Někdy spisovatelé nedokáží zůstat sedět dostatečně dlouho, aby mohli psát. To, čemu říkám kolorektální tréma, je neschopnost soustředit se. Projevuje se tím, že je spisovatel rozrušený, neklidný a nervózní. Roztěkanost je součástí života.

Jak ji však ovládnout?

Pokud vás při řízení rozptyluje mobilní telefon, můžete někoho zabít nebo se zranit. Nyní se může zdát, že rozptýlení při psaní je neškodnější, ale může způsobit krach vaší spisovatelské kariéry.

Roztěkané psaní může být buď náhodné, nebo úmyslné. Náhodné rozptýlení je, když si na internetu vyhledáváte informace o katastrofě Zeppelinu Hindenburg a najednou zjistíte, že si na Amazonu kupujete chlupaté králičí bačkory.

Prostě nemůžete uvěřit, že vás pár chybných kliknutí dostalo tak daleko od cesty. V tomto případě se musíte ukáznit, abyste se okamžitě vrátili k Hindenburgu a králičí pantofle si koupili až po psaní.

Modernita a FOMO

Záměrné rozptylování často základ v moderním neduhu známém jako strach z promeškání čili FOMO Fear of Missing out). Spisovatel záměrně nechá v době psaní zapnutý telefon a dychtivě čeká na příležitost, kdy ho vyruší telefonát nebo e-mail. Nebo může spisovatel vyhledávat dopaminové dávky, které mu přináší stokrát denně kontrolovaný Facebook nebo Twitter.

Takové chování je závislost.

Na kolorektální nervozitu existuje lék.

Udělejte si osobní audit. Zaznamenávejte si, kolik času během psaní strávíte jednotlivými událostmi. Soustřeďte se na psaní, ale počítejte s minutami, kdy vaše mysl a tělo odbíhají. Dělejte to týden a uvidíte, kde se zrazujete. Sledujte svůj styl práce.

Řešíte nejraději nejdříve drobné práce, nebo ty velké? Dobře si připravte seznam úkolů, abyste věděli, čeho chcete během psaní dosáhnout. Přemýšlejte o schopnosti soustředit se, jako by to byla jakákoli jiná dovednost, kterou se učíte. Třeba psaní na stroji.

Kolorektální nervozita může být založena na stresu a vy chcete stres eliminovat. Neodstraňujte trému. Nenervujte se. Necvrnkejte si na Twitteru pryč. Nevymlouvejte se. Všem třem těmto neduhům psaní se můžete vyhnout. Upravte své myšlení a změňte svůj život. Stejně jako všichni ostatní máte každý den 1440 minut. Je vaší odpovědností s těmito minutami hospodařit tak, abyste dosáhli svých spisovatelských cílů. Přeji vám krásný den plný psaní!

Zdroj

Co tě od psaní nejvíce odvádí nebo odvádělo?