Moderátor:
Jsem tu se Stephenem Kingem, autorem nedávno vyšle sbírky povídek Za soumraku. V ní jste napsal úvod, který rozebírá skutečnost povídek jako umělecké formy. A taky něčeho, s čím už hodně autorů tak nějak nepočítá. Zmínil jste, že je to něco, s čím můžete ztratit kontakt.
King:
Je to taková věc, která se podle mě děje hodně autorům, kteří se uživí psaním románů. Máme pak velké štěstí, že to můžeme takhle dělat, ale máme tendenci myslet jen na román. A jakmile se nastavením přesunete k románu, je velmi snadné zapomenout na povídky, ať už ten trik spočívá v čemkoli.
V tom úvodu je malá metafora, kde říkám, že je to něco jako kdyby kováři ve středověku zapomněli, jak dělali toledskou ocel. Pak se budou jen smutně koukat na nějaké věci z ní vyrobené a říkat: „Tohle jsme přece kdysi uměli.“
Myslím si, že román je určitou bažinou, do které hodně mladých autorů vstoupí, než jsou na to reálně připraveni. Před časem byl nějaký článek myslím v Boston Globe, kde redaktorka psala o tom, jak hodně autorů, kteří prosluli povídkami, už hodně dlouho žádnou nenapsali. Takže se můžete ptát, proč to tak je? Prakticky vždycky se od nich dovíte, že je to kvůli románu. Takže produkce povídek tak nějak obecně vyschla.
Já jsem na povídkách začal, když mi bylo 18. První jsem prodal asi ve 20 a dál jsem je psal. Napsal jsem taky několik románů, ale nebyly přijaty. Hodně z nich bylo taky tak špatných, že jsem se ani nenamáhal je revidovat. Ale na povídkách jsem vydělával a hrozně jsem si navykl na ten formát. Tudíž jsem to nikdy nechtěl úplně opouštět.
Moderátor:
Často slyšíte autory, kteří píší povídky, že uvnitř hlavy mají velké příběhy zahrnující ty stejné postavy. Jenže pak na stránce vidíte jen střípek toho příběhu, který je v jejich hlavě. A v mnoha případech by z toho mohl být román. Je to pravda?
King:
Mě se hodně často stává, že začnu s nápadem, který se mi hrozně líbí na povídku. Potom se to ale nafoukne a je z toho kniha. Misery začala jako povídka a Geraldova hra začala jako povídka. Ale je tu i problém z druhé strany, protože v Za soumraku jsou tři příběhy, které jsou poměrně dlouhé. Jsou někde mezi 22 – 25 tisíci slovy. A chtěli je i v časopisech, ale byly nakonec prostě pro trh moc dlouhé.
Ten rozsah je určitá zóna soumraku autorů. Je to moc krátké na román, ale moc dlouhé na povídku. Vynikající krátké věci psal třeba Raymond Carver, to je skoro umění minimalismu a kompletní miniaturizace, které je k tomu potřeba. A to je hrozně těžká disciplína.
0 komentáøù