„A opravdu se nemoh jen někde zaseknout nebo opozdit? Je to teprve pár hodin,“ nadhodil jeden z mužů v uniformě místní Hlídky směrem k předákovi dřevorubců v lehké snaze přesunout celou záležitost z tajemného zmizení do pouhého nedorozumění.
„Ne ne, pane, to se Mihailovi vůbec nepodobá. Bejval tu dycky mezi prvníma. Vite, von měl neomylný vstávání a nepamatuju se, že by jednou jedinkrát zaspal, a to tu s přestávakama makal už roky, dycky pravidelný sezóny v roce.“ Předák žmoulal čapku v ruce, kmitajíc očima z jednoho strážníka na druhého.
„Takže ani holky, ani nic podobnýho, kde by se moh zapomenout?“
Další kroucení hlavou. „Ne ne, nic takovýho, proto mě to tak zaskočilo už vod rána. Teda copak vo to, von se holkám nebránil a naopak to bylo stejný, ale tady pokud vim nic neměl a dycinky si dal pozor, aby tu byl se sekerkou na čas.“

Drawk se prodíral trnitým křovím a už dávno akceptoval, že si to tu po misi bude muset projít ještě jednou a posbírat všechno, co se zachytilo na větvičkách. Trochu doufal, že mu zůstane aspoň prádlo a nějaká zbraň, protože hladká kůže bandalírů zatím křovinám odolávala.
Konečně se vymotal ze šlahounů a otevřela se před ním mýtina oddělující trnitý terén a les. Někde by tu měla být Ardwen, blesklo mu hlavou. Pomalu vyrazil vstříc stromům a snažil se zorientovat. Bohužel jakékoli cesty už dávno opustili a instrukce, které je měly dovést k problematickému místu, byly momentálně k ničemu.
„Ardwen?!“ houkl a kmital pohledem po okolí.

(Případy Nociruky, Tekla tudy slast, dnes jen sekne past)

Jak Drawk v Nareathově společnosti velmi rychle zjistil, hranici mezi zábavou a smrtelným nebezpečím mohl v Soranu představovat pouhý práh domu nebo hranice uličky.
Nejdříve se trochu nepohodli s vedoucím jednoho malého pohos-tinství u řeky. Vedoucí byl totiž skálopevně přesvědčen, že mu Nareath několikrát poměrně nevybíravě obtěžoval velmi vnadnou dceru a Drawk upřímně nevěděl, na kterou stranu sporu se má přiklonit. Skončilo to svižným opuštěním lokálu a vyražením opět někam do uliček.
Soran toho vůbec nabízel hodně, jak na zábavu, tak na koupení nebo naučení. O bordelech a hospodách se snad nemá cenu zmiňovat, ty jsou všude skoro stejné. I když je fakt, že tady Drawk poprvé narazil na nabídku soulože během levitace.
Nakonec zakotvili v příjemné vinárně, kde se k Drawkovi poprvé dostalo i černé dacholorské víno, které i ve slunečním svitu osvěžilo vůní a vnitřním chladem starých jeskyní a dávno zapomenutých krypt. Mělo tu studenost přímo v sobě, a když zavřel oči, měl člověk pocit, že pije z podzemního jezírka někde, kam se slunce nikdy nedostalo. Pozvedl sklenku proti slunci.

(Procitnutí do spiknutí)

Na místě, které Poutník minul několik hodin předtím, odhalil poryv větru konec žebra skrytého v písku. Za slabého šelestění a dalších stovek proudů vzduchu se podobné části kostry vynořily mnohokrát v okruhu několika desítek metrů od toho prvního. Vítr se choval dnes vůbec nějak podivně. Ale byl to stejný vítr, jaký proudil kolem města už před staletími.
Poutník dorazil k paláci a vystoupal po schodech na jeho terasu. Kdysi zářivé kameny ukazovaly slabé stopy ohlazených reliéfů a ozdob, on jim ovšem nevěnoval pozornost. Otočil se směrem, odkud přišel a zamžoural do slunce. Pak zavětřil. Ve vzduchu bylo cítit něco cizího, co sem nepatřilo. Mrtvolný zápach a závan mrtvé magie. Zatím ale ne v takové míře, která by ho znepokojila. Ještě je čas.

(Příběhy z Naefaru: Kosti, kameny, koruna)