Naefar.cz - kulatý mnohosvět

Autorská tvorba, mapy, recenze, rady o psaní a podnětné myšlenky

Vnitřek katedrály byl teď bez hostů mnohem stísněnější a pochmurnější, ačkoli sem dopadalo vitrážemi světlo a prostor byl prázdný. Drawk vytáhl z rukávu hůlku, promítl si runu světla a na první švihnutí její konec rozsvítil. Zdálo se mu, že se nad ně plátna kolem naklání a prohlížejí si je. Jestli se včera cítil trochu divně, dnes to byl jasný pocit vetřelce na území, kde není vítán.

„Lepšíš se,“ poznamenal Rentgol, který se bez váhání vydal po černém proudu. „Jo, tudy běžel a je to jasný jak klenba.“ Drawk mávl rukou a vyslal za ním jedno ze světel. Půlnoční šepot nad ním převzal kontrolu, zatímco Drawk se staral o napájení.

Procházeli chodbami, Rentgol sdílel kolegovi pohled. Jenže kromě psychické stopy po pohybu v čiré hrůze tu nic zvláštního nezůstalo.

A i ta slábla podezřele rychle. Aspoň tedy na to, jak měly události v noci probíhat. Ani obrazy se moc nelišily jeden od druhého, pokud šlo o rámy nebo jakoukoli jinou součást.

„Sper to duny, tohle vypadá opravdu marně,“ povzdechl si Drawk, když hůlkou svítil už na

osmý kus na eorví kolikáté chodbě. Stopa původně jasně přebíjela veškeré další místní emoce, které se tu míchaly jak rozšířená duha. Zelená, oranžová, žlutá, červená a záblesky poklidné bílé. Původní proud černé připomínající řeku ze skla ovšem rychle zeslábl a stal se jedním vláknem v klubku dalších. Oba agenti se tak museli kroutit podobně, jako kdyby se protahovali komplikovanou mříží nebo neprostupným lesem.

„Moment, kamaráde. Ten původní proud se rozplývá. Je tady hodně vypjatá směs a ty obrazy to nějak nasávaj do sebe. Konkrétně tady,“ ukázal rukou přímo před sebe, „to vypadá jak obrácený tkaní pavučiny.“

Před jejich sdíleným zrakem se vlákno vpíjelo do tří obrazů na jedné chodbičce, o hodně menších než běžná velikost pláten celé výstavy. A hned pod rámem byl jasný oblak bílé.

Klidu a vyrovnanosti.

„Tak počáteční bod bysme asi měli,“ konstatoval Šepot. Vyprostil se z kolegova sevření a dřepl si k místu činu.

„No a nebejvá to normálně mnohem silnější?“ nadhodil Drawk. „Jestli je tohle počátek, tak by to mělo bejt jak výbuch, ne?“ Obešel ho a prohlížel si zblízka plátno se skálou a několika rytíři, kteří pozorovali hořící město ležící pod nimi.

Půlnoční šepot pokýval hlavou. „To hodně záleží na okolí. Tahle budova má mnohem silnější magickej potenciál než třeba hostinec nebo normální obytnej dům. A bohužel neznám běžnou místní hladinu ani pohyby. I celá ta trasa může bejt nakonec jen zbytková energie ze včerejška, kterou pak impuls silnýho děsu jen obarvil. Ale reálně tomu nic moc nenasvědčuje.“

Drawk stejně jako předchozí večer u loďky na rudém moři pohladil konečky prstů přímo malbu kousek nad rámem.

Na prstech mu nic nezůstalo. Když se ale plátna dotkl, zřetelně zaslechl vzdálené výkřiky zoufalství a sténání bolestí.

„Slyšels něco?“ otočil se na Rentgola, který držel napřaženou dlaň ve vzduchu kousek nad jedním místem podlahy, které se nijak nelišilo od zbytku chodby.

„Ne, ticho jak v hrobě,“ zavrtěl hlavou.

(Nociruka: Katedrála chmur, plátna z nočních můr, toho času v betaci)

Na přechodu obou silnic způsobila trojice koťat nemalý poprask. Následoval ho ještě jeden další, protože pár aut do sebe ťuklo a jejich majitelé se momentálně hádali o to, kdo je větší kretén.
Druhá část sledovala kočky, které bez problémů překonávaly zábradlí a jejichž skoky naprosto neodpovídaly jejich velikosti. Korunu tomu nasadilo to, když se Cynx vydala procházkovým krokem kolmo po stěně jednoho z domů a zhruba ve výšce hlavy dospělého člověka si dřepla a – jak už to tak mají kočky ve zvyku – začala si lízat zadek.
První chodec k ní stočil zrak a upadl, když ho jeho neodbytná dceruška, kterou kočky vůbec nezajímaly, zatáhla důrazně za ruku. Jsa hnán rodičovskými povinnostmi už se na hýbající se Cynx nepodíval a jeho hlava si ji zpracovala jako něco, s čím se nemusí více zabývat.
To už kolem sebe ale zvíře mělo trojici pozorovatelů, jednoho chytřejšího než druhého.

(Tři kočky v košíku, Kočas 2022)

Jak Drawk v Nareathově společnosti velmi rychle zjistil, hranici mezi zábavou a smrtelným nebezpečím mohl v Soranu představovat pouhý práh domu nebo hranice uličky.
Nejdříve se trochu nepohodli s vedoucím jednoho malého pohos-tinství u řeky. Vedoucí byl totiž skálopevně přesvědčen, že mu Nareath několikrát poměrně nevybíravě obtěžoval velmi vnadnou dceru a Drawk upřímně nevěděl, na kterou stranu sporu se má přiklonit. Skončilo to svižným opuštěním lokálu a vyražením opět někam do uliček.
Soran toho vůbec nabízel hodně, jak na zábavu, tak na koupení nebo naučení. O bordelech a hospodách se snad nemá cenu zmiňovat, ty jsou všude skoro stejné. I když je fakt, že tady Drawk poprvé narazil na nabídku soulože během levitace.
Nakonec zakotvili v příjemné vinárně, kde se k Drawkovi poprvé dostalo i černé dacholorské víno, které i ve slunečním svitu osvěžilo vůní a vnitřním chladem starých jeskyní a dávno zapomenutých krypt. Mělo tu studenost přímo v sobě, a když zavřel oči, měl člověk pocit, že pije z podzemního jezírka někde, kam se slunce nikdy nedostalo. Pozvedl sklenku proti slunci.

(Procitnutí do spiknutí)

„A opravdu se nemoh jen někde zaseknout nebo opozdit? Je to teprve pár hodin,“ nadhodil jeden z mužů v uniformě místní Hlídky směrem k předákovi dřevorubců v lehké snaze přesunout celou záležitost z tajemného zmizení do pouhého nedorozumění.
„Ne ne, pane, to se Mihailovi vůbec nepodobá. Bejval tu dycky mezi prvníma. Vite, von měl neomylný vstávání a nepamatuju se, že by jednou jedinkrát zaspal, a to tu s přestávakama makal už roky, dycky pravidelný sezóny v roce.“ Předák žmoulal čapku v ruce, kmitajíc očima z jednoho strážníka na druhého.
„Takže ani holky, ani nic podobnýho, kde by se moh zapomenout?“
Další kroucení hlavou. „Ne ne, nic takovýho, proto mě to tak zaskočilo už vod rána. Teda copak vo to, von se holkám nebránil a naopak to bylo stejný, ale tady pokud vim nic neměl a dycinky si dal pozor, aby tu byl se sekerkou na čas.“

Drawk se prodíral trnitým křovím a už dávno akceptoval, že si to tu po misi bude muset projít ještě jednou a posbírat všechno, co se zachytilo na větvičkách. Trochu doufal, že mu zůstane aspoň prádlo a nějaká zbraň, protože hladká kůže bandalírů zatím křovinám odolávala.
Konečně se vymotal ze šlahounů a otevřela se před ním mýtina oddělující trnitý terén a les. Někde by tu měla být Ardwen, blesklo mu hlavou. Pomalu vyrazil vstříc stromům a snažil se zorientovat. Bohužel jakékoli cesty už dávno opustili a instrukce, které je měly dovést k problematickému místu, byly momentálně k ničemu.
„Ardwen?!“ houkl a kmital pohledem po okolí.

(Případy Nociruky, Tekla tudy slast, dnes jen sekne past)

Na místě, které Poutník minul několik hodin předtím, odhalil poryv větru konec žebra skrytého v písku. Za slabého šelestění a dalších stovek proudů vzduchu se podobné části kostry vynořily mnohokrát v okruhu několika desítek metrů od toho prvního. Vítr se choval dnes vůbec nějak podivně. Ale byl to stejný vítr, jaký proudil kolem města už před staletími.
Poutník dorazil k paláci a vystoupal po schodech na jeho terasu. Kdysi zářivé kameny ukazovaly slabé stopy ohlazených reliéfů a ozdob, on jim ovšem nevěnoval pozornost. Otočil se směrem, odkud přišel a zamžoural do slunce. Pak zavětřil. Ve vzduchu bylo cítit něco cizího, co sem nepatřilo. Mrtvolný zápach a závan mrtvé magie. Zatím ale ne v takové míře, která by ho znepokojila. Ještě je čas.