„Lepšíš se,“ poznamenal Rentgol, který se bez váhání vydal po černém proudu. „Jo, tudy běžel a je to jasný jak klenba.“ Drawk mávl rukou a vyslal za ním jedno ze světel. Půlnoční šepot nad ním převzal kontrolu, zatímco Drawk se staral o napájení.

Procházeli chodbami, Rentgol sdílel kolegovi pohled. Jenže kromě psychické stopy po pohybu v čiré hrůze tu nic zvláštního nezůstalo.

A i ta slábla podezřele rychle. Aspoň tedy na to, jak měly události v noci probíhat. Ani obrazy se moc nelišily jeden od druhého, pokud šlo o rámy nebo jakoukoli jinou součást.

„Sper to duny, tohle vypadá opravdu marně,“ povzdechl si Drawk, když hůlkou svítil už na

osmý kus na eorví kolikáté chodbě. Stopa původně jasně přebíjela veškeré další místní emoce, které se tu míchaly jak rozšířená duha. Zelená, oranžová, žlutá, červená a záblesky poklidné bílé. Původní proud černé připomínající řeku ze skla ovšem rychle zeslábl a stal se jedním vláknem v klubku dalších. Oba agenti se tak museli kroutit podobně, jako kdyby se protahovali komplikovanou mříží nebo neprostupným lesem.

„Moment, kamaráde. Ten původní proud se rozplývá. Je tady hodně vypjatá směs a ty obrazy to nějak nasávaj do sebe. Konkrétně tady,“ ukázal rukou přímo před sebe, „to vypadá jak obrácený tkaní pavučiny.“

Před jejich sdíleným zrakem se vlákno vpíjelo do tří obrazů na jedné chodbičce, o hodně menších než běžná velikost pláten celé výstavy. A hned pod rámem byl jasný oblak bílé.

Klidu a vyrovnanosti.

„Tak počáteční bod bysme asi měli,“ konstatoval Šepot. Vyprostil se z kolegova sevření a dřepl si k místu činu.

„No a nebejvá to normálně mnohem silnější?“ nadhodil Drawk. „Jestli je tohle počátek, tak by to mělo bejt jak výbuch, ne?“ Obešel ho a prohlížel si zblízka plátno se skálou a několika rytíři, kteří pozorovali hořící město ležící pod nimi.

Půlnoční šepot pokýval hlavou. „To hodně záleží na okolí. Tahle budova má mnohem silnější magickej potenciál než třeba hostinec nebo normální obytnej dům. A bohužel neznám běžnou místní hladinu ani pohyby. I celá ta trasa může bejt nakonec jen zbytková energie ze včerejška, kterou pak impuls silnýho děsu jen obarvil. Ale reálně tomu nic moc nenasvědčuje.“

Drawk stejně jako předchozí večer u loďky na rudém moři pohladil konečky prstů přímo malbu kousek nad rámem.

Na prstech mu nic nezůstalo. Když se ale plátna dotkl, zřetelně zaslechl vzdálené výkřiky zoufalství a sténání bolestí.

„Slyšels něco?“ otočil se na Rentgola, který držel napřaženou dlaň ve vzduchu kousek nad jedním místem podlahy, které se nijak nelišilo od zbytku chodby.

„Ne, ticho jak v hrobě,“ zavrtěl hlavou.

(Nociruka: Katedrála chmur, plátna z nočních můr, toho času v betaci)