Na přechodu obou silnic způsobila trojice koťat nemalý poprask. Následoval ho ještě jeden další, protože pár aut do sebe ťuklo a jejich majitelé se momentálně hádali o to, kdo je větší kretén.

Druhá část sledovala kočky, které bez problémů překonávaly zábradlí a jejichž skoky naprosto neodpovídaly jejich velikosti. Korunu tomu nasadilo to, když se Cynx vydala procházkovým krokem kolmo po stěně jednoho z domů a zhruba ve výšce hlavy dospělého člověka si dřepla a – jak už to tak mají kočky ve zvyku – začala si lízat zadek.

První chodec k ní stočil zrak a upadl, když ho jeho neodbytná dceruška, kterou kočky vůbec nezajímaly, zatáhla důrazně za ruku. Jsa hnán rodičovskými povinnostmi už se na hýbající se Cynx nepodíval a jeho hlava si ji zpracovala jako něco, s čím se nemusí více zabývat.

To už kolem sebe ale zvíře mělo trojici pozorovatelů, jednoho chytřejšího než druhého.

„Ta je tam určitě nějak přilepená, chudinka, takhle trápit zvířátka,“ poznamenala starší dáma s taškou na kolečkách.

„Paní, to je pitomost, to by se takhle nehýbala,“ oponoval jí jakýsi pán s kufříkem a plastovými brýlemi, které si neustále posouval na nose.

„Hele a není to normálně robot? Jak se říká těm, co vypadaj fakt jak lidi?“ nadhodila další řešení mladá dívka s piercingem ve spodním rtu potahující z cigarety.

„Myslíte android,“ poznamenal brýlatý. Pokrčil rameny.

„Tak dělaj se v Japonsku umělý holky na píchání, tak proč by nemohli udělat robotickou kočku, která drží na zdi,“ pokračovala kuřačka v poměrně konstruktivních úvahách o původu zvláštního kočičího druhu.

Cynx je nevnímala, dokončila hygienu a vydala se po stěně ještě výš, protože ji hrozně zaujalo několik dlouhých listů čouhajících z květináče přes okraj nedalekého parapetu. Pohybovaly se a kočka je hypnotizovala pohledem překonávajíc přitom tlapkami kámen za kamenem.

Abraxas se konečně dostal přes tu spoustu divných lesklých houkajících věcí až k pomníku Svatého Václava a teď se vypravil přes jeho podstavec diagonálně nahoru. Zvíře poznával, i když nemělo na hlavě roh jako u nich doma, ale ten tvor, který na něm obkročmo seděl, to byla pro kocoura novinka. A bylo jich tu víc, jak spatřil už zpovzdálí.

Ale proč se ten chudák nehýbe, uvažoval kocourek, když přešel z podstavce na samotnou koňskou nohu a stoupal dále po těle zvířete až na hřívu. Proč je to celý tak tvrdý? ptal se opět Abraxas sám sebe, překvapen zvláštním stavem koně, kterého si pamatoval jako pružného a vysoce pohyblivého tvora.

V ten moment si chlupatého lezce všimli turisté, kteří kolem Václava tvořili pravidelné vlny a rozjely se spouště fotoaparátů, cvakání mobilů i nehlučné ťukání do ikonek na displeji přístrojů nastavených na tichý režim.

„Co tu ty lidi blbnou?“ nadhodil jeden z dvojice procházejících policistů. Že se kolem Koně motali turisti a milenci nebylo nic nového, ale bylo teprve něco po dvanácté a nával přicházel obvykle později. Navíc tu začal vznikat hlouček, který se věnoval něčemu konkrétnímu.

Jeho kolega zajel rukou mezi dvě postavy a s důrazným: „Dovolte,“ proplul mezi přítomné. Předek hloučku připomínal příjezd nějaké celebrity. Lidé si ukazovali nahoru, výskali a jedna kamera cvakala přes druhou.

„Co se to tu děje?“ dotázal se muž zákona. Jakási slečna v kabátku mu beze slova ukázala na hřívu Václavova oře, na které prakticky svítil Abraxas, kterého to hemžení pod ním docela zaujalo.

„Kde se tam doprdele ta kočka vzala?“ zeptal se udiveně první policista, který předtím komentoval hromadné focení.

„Oldo asi tam vylezla, ne, to je toho,“ odsekl mu kolega.

„To ani omylem, je to bronz, ne dřevo. Nemá se do čeho zaseknout. Spadla by dolů jak pytel ho… teda brambor. Viděl někdo, jak se tam to zvíře dostalo, prosím?“