„Lepšíš se,“ poznamenal Rentgol, který se bez váhání vydal po černém proudu. „Jo, tudy běžel a je to jasný jak klenba.“ Drawk mávl rukou a vyslal za ním jedno ze světel. Půlnoční šepot nad ním převzal kontrolu, zatímco Drawk se staral o napájení.
Procházeli chodbami, Rentgol sdílel kolegovi pohled. Jenže kromě psychické stopy po pohybu v čiré hrůze tu nic zvláštního nezůstalo.
A i ta slábla podezřele rychle. Aspoň tedy na to, jak měly události v noci probíhat. Ani obrazy se moc nelišily jeden od druhého, pokud šlo o rámy nebo jakoukoli jinou součást.
„Sper to duny, tohle vypadá opravdu marně,“ povzdechl si Drawk, když hůlkou svítil už na
osmý kus na eorví kolikáté chodbě. Stopa původně jasně přebíjela veškeré další místní emoce, které se tu míchaly jak rozšířená duha. Zelená, oranžová, žlutá, červená a záblesky poklidné bílé. Původní proud černé připomínající řeku ze skla ovšem rychle zeslábl a stal se jedním vláknem v klubku dalších. Oba agenti se tak museli kroutit podobně, jako kdyby se protahovali komplikovanou mříží nebo neprostupným lesem.
„Moment, kamaráde. Ten původní proud se rozplývá. Je tady hodně vypjatá směs a ty obrazy to nějak nasávaj do sebe. Konkrétně tady,“ ukázal rukou přímo před sebe, „to vypadá jak obrácený tkaní pavučiny.“
Před jejich sdíleným zrakem se vlákno vpíjelo do tří obrazů na jedné chodbičce, o hodně menších než běžná velikost pláten celé výstavy. A hned pod rámem byl jasný oblak bílé.
Klidu a vyrovnanosti.
„Tak počáteční bod bysme asi měli,“ konstatoval Šepot. Vyprostil se z kolegova sevření a dřepl si k místu činu.
„No a nebejvá to normálně mnohem silnější?“ nadhodil Drawk. „Jestli je tohle počátek, tak by to mělo bejt jak výbuch, ne?“ Obešel ho a prohlížel si zblízka plátno se skálou a několika rytíři, kteří pozorovali hořící město ležící pod nimi.
Půlnoční šepot pokýval hlavou. „To hodně záleží na okolí. Tahle budova má mnohem silnější magickej potenciál než třeba hostinec nebo normální obytnej dům. A bohužel neznám běžnou místní hladinu ani pohyby. I celá ta trasa může bejt nakonec jen zbytková energie ze včerejška, kterou pak impuls silnýho děsu jen obarvil. Ale reálně tomu nic moc nenasvědčuje.“
Drawk stejně jako předchozí večer u loďky na rudém moři pohladil konečky prstů přímo malbu kousek nad rámem.
Na prstech mu nic nezůstalo. Když se ale plátna dotkl, zřetelně zaslechl vzdálené výkřiky zoufalství a sténání bolestí.
„Slyšels něco?“ otočil se na Rentgola, který držel napřaženou dlaň ve vzduchu kousek nad jedním místem podlahy, které se nijak nelišilo od zbytku chodby.
„Ne, ticho jak v hrobě,“ zavrtěl hlavou.
(Nociruka: Katedrála chmur, plátna z nočních můr, toho času v betaci)
Na přechodu obou silnic způsobila trojice koťat nemalý poprask. Následoval ho ještě jeden další, protože pár aut do sebe ťuklo a jejich majitelé se momentálně hádali o to, kdo je větší kretén.
Druhá část sledovala kočky, které bez problémů překonávaly zábradlí a jejichž skoky naprosto neodpovídaly jejich velikosti. Korunu tomu nasadilo to, když se Cynx vydala procházkovým krokem kolmo po stěně jednoho z domů a zhruba ve výšce hlavy dospělého člověka si dřepla a – jak už to tak mají kočky ve zvyku – začala si lízat zadek.
První chodec k ní stočil zrak a upadl, když ho jeho neodbytná dceruška, kterou kočky vůbec nezajímaly, zatáhla důrazně za ruku. Jsa hnán rodičovskými povinnostmi už se na hýbající se Cynx nepodíval a jeho hlava si ji zpracovala jako něco, s čím se nemusí více zabývat.
To už kolem sebe ale zvíře mělo trojici pozorovatelů, jednoho chytřejšího než druhého.
„Ta je tam určitě nějak přilepená, chudinka, takhle trápit zvířátka,“ poznamenala starší dáma s taškou na kolečkách.
„Paní, to je pitomost, to by se takhle nehýbala,“ oponoval jí jakýsi pán s kufříkem a plastovými brýlemi, které si neustále posouval na nose.
„Hele a není to normálně robot? Jak se říká těm, co vypadaj fakt jak lidi?“ nadhodila další řešení mladá dívka s piercingem ve spodním rtu potahující z cigarety.
„Myslíte android,“ poznamenal brýlatý. Pokrčil rameny.
„Tak dělaj se v Japonsku umělý holky na píchání, tak proč by nemohli udělat robotickou kočku, která drží na zdi,“ pokračovala kuřačka v poměrně konstruktivních úvahách o původu zvláštního kočičího druhu.
Cynx je nevnímala, dokončila hygienu a vydala se po stěně ještě výš, protože ji hrozně zaujalo několik dlouhých listů čouhajících z květináče přes okraj nedalekého parapetu. Pohybovaly se a kočka je hypnotizovala pohledem překonávajíc přitom tlapkami kámen za kamenem.
Abraxas se konečně dostal přes tu spoustu divných lesklých houkajících věcí až k pomníku Svatého Václava a teď se vypravil přes jeho podstavec diagonálně nahoru. Zvíře poznával, i když nemělo na hlavě roh jako u nich doma, ale ten tvor, který na něm obkročmo seděl, to byla pro kocoura novinka. A bylo jich tu víc, jak spatřil už zpovzdálí.
Ale proč se ten chudák nehýbe, uvažoval kocourek, když přešel z podstavce na samotnou koňskou nohu a stoupal dále po těle zvířete až na hřívu. Proč je to celý tak tvrdý? ptal se opět Abraxas sám sebe, překvapen zvláštním stavem koně, kterého si pamatoval jako pružného a vysoce pohyblivého tvora.
V ten moment si chlupatého lezce všimli turisté, kteří kolem Václava tvořili pravidelné vlny a rozjely se spouště fotoaparátů, cvakání mobilů i nehlučné ťukání do ikonek na displeji přístrojů nastavených na tichý režim.
„Co tu ty lidi blbnou?“ nadhodil jeden z dvojice procházejících policistů. Že se kolem Koně motali turisti a milenci nebylo nic nového, ale bylo teprve něco po dvanácté a nával přicházel obvykle později. Navíc tu začal vznikat hlouček, který se věnoval něčemu konkrétnímu.
Jeho kolega zajel rukou mezi dvě postavy a s důrazným: „Dovolte,“ proplul mezi přítomné. Předek hloučku připomínal příjezd nějaké celebrity. Lidé si ukazovali nahoru, výskali a jedna kamera cvakala přes druhou.
„Co se to tu děje?“ dotázal se muž zákona. Jakási slečna v kabátku mu beze slova ukázala na hřívu Václavova oře, na které prakticky svítil Abraxas, kterého to hemžení pod ním docela zaujalo.
„Kde se tam doprdele ta kočka vzala?“ zeptal se udiveně první policista, který předtím komentoval hromadné focení.
„Oldo asi tam vylezla, ne, to je toho,“ odsekl mu kolega.
„To ani omylem, je to bronz, ne dřevo. Nemá se do čeho zaseknout. Spadla by dolů jak pytel ho… teda brambor. Viděl někdo, jak se tam to zvíře dostalo, prosím?“
Jak Drawk v Nareathově společnosti velmi rychle zjistil, hranici mezi zábavou a smrtelným nebezpečím mohl v Soranu představovat pouhý práh domu nebo hranice uličky.
Nejdříve se trochu nepohodli s vedoucím jednoho malého pohostinství u řeky. Vedoucí byl totiž skálopevně přesvědčen, že mu Nareath několikrát poměrně nevybíravě obtěžoval velmi vnadnou dceru a Drawk upřímně nevěděl, na kterou stranu sporu se má přiklonit. Skončilo to svižným opuštěním lokálu a vyražením opět někam do uliček.
Soran toho vůbec nabízel hodně, jak na zábavu, tak na koupení nebo naučení. O bordelech a hospodách se snad nemá cenu zmiňovat, ty jsou všude skoro stejné. I když je fakt, že tady Drawk poprvé narazil na nabídku soulože během levitace.
Nakonec zakotvili v příjemné vinárně, kde se k Drawkovi poprvé dostalo i černé dacholorské víno, které i ve slunečním svitu osvěžilo vůní a vnitřním chladem starých jeskyní a dávno zapomenutých krypt. Mělo tu studenost přímo v sobě, a když zavřel oči, měl člověk pocit, že pije z podzemního jezírka někde, kam se slunce nikdy nedostalo. Pozvedl sklenku proti slunci.
,,Odkud to vlastně je?“
,,Z Dacholoru,“ odvětil Nareath a opět se zájmem přičichl. ,,A tohle vypadá na prosvit, protisvitový nejsou tak výrazný.“
,,A čím je ten svět tak zvláštní, že to chutná jak pobyt v kryptě?“
Nareath si pomalu povzdechl. ,,Je to svět, který nabízí strašně moc možností, obrovské množství znalostí, technologií a je strašně bizarní, ale skoro nikdo tam nechodí, protože cokoli tam získáš, tě vždycky stojí něco z tvé vlastní osobnosti a obvykle víc, než dostaneš.“
,,Proč?“ nechápal Drawk.
,,Protože pokud vím, tak je pradomovem naefarských upírů a vampýrů.“
Ačkoli byl Drawk zvyklý na hodně věcí a i tady už si zvykal, teď se otřásl.
Nareath ale pokračoval. ,,Byl jsem tam jednou a pokud nebudu muset, tak tam znova nechci. Je to svět téměř věčné noci, černé vody a bílých skal. Neuvěřitelně precisní architektury, prapodivných bytostí a ještě podivnějších kouzel zahrnujících čas, prostor, život i smrt. To, co se jinde snaží desítky i stovky let ovládnout a podrobit, na Dacholoru ovládají od počátku své existence.“
,,Zároveň mě to láká i děsí.“
,,Tyhle pocity má každej, když o tom světě slyší prvně,“ usmál se hrabě. ,,Nebudu ti jeho návštěvu vymlouvat, jen si pamatuj radu starého muže.“
,,Poslouchám.“
,,Každá návštěva tě nějak změní a při každé jak něco získáš, tak něco ztratíš a nemůžeš tomu nikdy zabránit. Můžeš tam získat obrovskou moc i osobní sílu, ale cenou je postavení se tvým vlastním nejhorším nočním můrám, ještě posílených prostředím. Ten svět v každém a ve všem probouzí temnou stránku. A té se kolikrát nezbavíš ani po přechodu do jiné dimenze. Navštiv ho jednou a zůstane v tobě tak či onak navždy.“
Na místě, které Poutník minul několik hodin předtím, odhalil poryv větru konec žebra skrytého v písku. Za slabého šelestění a dalších stovek proudů vzduchu se podobné části kostry vynořily mnohokrát v okruhu několika desítek metrů od toho prvního. Vítr se choval dnes vůbec nějak podivně. Ale byl to stejný vítr, jaký proudil kolem města už před staletími.
Poutník dorazil k paláci a vystoupal po schodech na jeho terasu. Kdysi zářivé kameny ukazovaly slabé stopy ohlazených reliéfů a ozdob, on jim ovšem nevěnoval pozornost. Otočil se směrem, odkud přišel a zamžoural do slunce. Pak zavětřil. Ve vzduchu bylo cítit něco cizího, co sem nepatřilo. Mrtvolný zápach a závan mrtvé magie. Zatím ale ne v takové míře, která by ho znepokojila. Ještě je čas. Ovšem čím víc se bude přibližovat ke Zdroji, tím horší obojí bude, protože Zrádce se přiblíží.
Vědom si neodvratnosti svého poslání vykročil směrem ke vchodu do opuštěného sídla dynastie.
První odhalená kostra se pohnula. I několik dalších sebou sotva znatelně cuklo. Jejich pohyby byly ale jen stopami dávných sil, magie, která tu zůstala pohřbena s vojáky, armádou starého Zrádce. Jenže ten se zatím neobjevil, aby své věrné povolal k poslednímu boji.
Poutník vstoupil do trůnního sálu. Místnosti uvnitř paláce si zachovaly víc ze svého původního lesku, i když bylo vše pokryto slabou vrstvou prachu. Okolní prostor polykal jeho kroky, když v kožených botách kráčel po zteřelém koberci směrem k trojici trůnů. Jeden pro Vládce – Mága, jeden pro manželku, jeden pro Zrádce. Tři pilíře zdejší moci, stejně jako tři krystaly na koruně. Moc se rozpadla a s ní i město a říše.
Zaplašil tyhle myšlenky a pokračoval chodbou za sálem, kde si pamatoval schody do katakomb.
Mezi dunami se zablesklo a nad jezerem kostí se objevila nezřetelná silueta. Pomalu získávala obrys, až vznikla postava v zaprášeném hábitu a trochu poklesla, jak se hmotnýma nohama zabořila do písku.
Nemrtvý se vrátil pro své následovníky. Poklekl a zajel zčernalou spálenou rukou do písku u svých nohou, kde nahmatal ohlazenou lebku. Kost zareagovala na jeho dotek. Ozvalo se zakřupání, jak se zbytek těla stavěl do správného tvaru. Noha se ohnula v koleni a zvedla oblak písku. Kostlivec se zvedl. Otočil se a upřel na svého pána prázdné důlky. Nemrtvý pozvedl obě ruce, zakmital prsty a pak jeho ruce křečovitě ztuhly. Vyrazila z něj vlna neviděné energie, odhodila do všech stran vrstvu písku a všem kostrám v okolí přikázala vstát.
(Příběhy z Naefaru: Kosti, kameny, koruna)
„A opravdu se nemoh jen někde zaseknout nebo opozdit? Je to teprve pár hodin,“ nadhodil jeden z mužů v uniformě místní Hlídky směrem k předákovi dřevorubců v lehké snaze přesunout celou záležitost z tajemného zmizení do pouhého nedorozumění.
„Ne ne, pane, to se Mihailovi vůbec nepodobá. Bejval tu dycky mezi prvníma. Vite, von měl neomylný vstávání a nepamatuju se, že by jednou jedinkrát zaspal, a to tu s přestávakama makal už roky, dycky pravidelný sezóny v roce.“ Předák žmoulal čapku v ruce, kmitajíc očima z jednoho strážníka na druhého.
„Takže ani holky, ani nic podobnýho, kde by se moh zapomenout?“
Další kroucení hlavou. „Ne ne, nic takovýho, proto mě to tak zaskočilo už vod rána. Teda copak vo to, von se holkám nebránil a naopak to bylo stejný, ale tady pokud vim nic neměl a dycinky si dal pozor, aby tu byl se sekerkou na čas.“
Strážník byl na vážkách. Vždycky se chtěl připlést k něčemu významnému, protože tady ve vesnici se skoro nic nedělo, ale taky měl rád svou rutinu a nebyl by proti, kdyby se Mihail najednou objevil na kraji lesa a všechno se vysvětilo jako noční milostné dobrodružství.
Zatím ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo jít o jednoduchou záležitost. Strážníkův zrak se chtě nechtě stáčel k místnímu lesu. Všichni v Male věděli, že se tam děly zvláštní věci a zřejmě dějí dosud. Jenže nikomu se nechtělo to zkoumat důkladně. On sám by se tam rád podíval a byl pak za hrdinu, jenže ideálně jen jako doprovod někoho, kdo bude dělat ty těžký věci a on může třeba jen držet dveře a nosit věci sem a tam.
Drawk se prodíral trnitým křovím a už dávno akceptoval, že si to tu po misi bude muset projít ještě jednou a posbírat všechno, co se zachytilo na větvičkách. Trochu doufal, že mu zůstane aspoň prádlo a nějaká zbraň, protože hladká kůže bandalírů zatím křovinám odolávala.
Konečně se vymotal ze šlahounů a otevřela se před ním mýtina oddělující trnitý terén a les. Někde by tu měla být Ardwen, blesklo mu hlavou. Pomalu vyrazil vstříc stromům a snažil se zorientovat. Bohužel jakékoli cesty už dávno opustili a instrukce, které je měly dovést k problematickému místu, byly momentálně k ničemu.
„Ardwen?!“ houkl a kmital pohledem po okolí.
Nejdřív bylo ticho, pak někde křupla větvička, ozvalo se zaklení a z křoví nad travnatým srázem opodál vyrazila bojomágyně snažící se udržet rovnováhu na silně nakloněné rovině, kde se nebylo čeho zachytit. S poměrně zachovalou důstojností dosprintovala až dolů, trochu se oklepala, odfrkla si a vydala se unaveným krokem ke svému kolegovi. Cestou se několikrát rozhlédla kolem a do její tváře pronikala větší a větší zmatenost.
„Tady jsme asi neměli skončit, co?“
„No poslední cestička byla před těma křovinama a určitě jsme sem měli zahnout. Ale kde jsme teďka, to nemám naprosto šajn. A upřímně, moje pokusy o detekční magii buď selhávají kvůli mý vlastní neschopnosti, nebo je to tu nějaký zakletý.“
Ardwen se zamračila, tasila meč a opsala s ním svižné kolečko kolem dokola. Hrot čepele několikrát zajiskřil.
„Hele máš pravdu, je to tu nějaký divný. Ale asi…“
„Asi to bude tim, že se blížíme k cíli?“ nadhodil s úsměvem Drawk. Jeho znalosti magie nebyly nijak hluboké a s praxí na tom byl ještě hůř, ale pokud měli najít magicky problematické místo, pak se bojomágynin meč mohl osvědčit stejně dobře jako mapa, kterou jim poskytl jejich velitel a instrukce od místní Hlídky.
„A to Derakin říkal, že nemůžeme zabloudit,“ odfrkl si Drawk a vydal se k lesu.
„Upřímně, Derakin říká spoustu věcí. To ještě neznamená, že jsou všechny přesný nebo pravda,“ odtušila Ardwen a s občas jiskřící čepelí v ruce ho následovala.
(Případy Nociruky, Tekla tudy slast, dnes jen sekne past)
Čaroděj Zeměmoří aneb Ryzí fantasy příběh
Továrna na absolutno aneb Co s aktivním Bohem?
Muži v černém aneb Stoicky klidná vyhlazovací dvojka
Nebuďte nudným autorem
