„A opravdu se nemoh jen někde zaseknout nebo opozdit? Je to teprve pár hodin,“ nadhodil jeden z mužů v uniformě místní Hlídky směrem k předákovi dřevorubců v lehké snaze přesunout celou záležitost z tajemného zmizení do pouhého nedorozumění.

„Ne ne, pane, to se Mihailovi vůbec nepodobá. Bejval tu dycky mezi prvníma. Vite, von měl neomylný vstávání a nepamatuju se, že by jednou jedinkrát zaspal, a to tu s přestávakama makal už roky, dycky pravidelný sezóny v roce.“ Předák žmoulal čapku v ruce, kmitajíc očima z jednoho strážníka na druhého.

„Takže ani holky, ani nic podobnýho, kde by se moh zapomenout?“

Další kroucení hlavou. „Ne ne, nic takovýho, proto mě to tak zaskočilo už vod rána. Teda copak vo to, von se holkám nebránil a naopak to bylo stejný, ale tady pokud vim nic neměl a dycinky si dal pozor, aby tu byl se sekerkou na čas.“

Strážník byl na vážkách. Vždycky se chtěl připlést k něčemu významnému, protože tady ve vesnici se skoro nic nedělo, ale taky měl rád svou rutinu a nebyl by proti, kdyby se Mihail najednou objevil na kraji lesa a všechno se vysvětilo jako noční milostné dobrodružství.

Zatím ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo jít o jednoduchou záležitost. Strážníkův zrak se chtě nechtě stáčel k místnímu lesu. Všichni v Male věděli, že se tam děly zvláštní věci a zřejmě dějí dosud. Jenže nikomu se nechtělo to zkoumat důkladně. On sám by se tam rád podíval a byl pak za hrdinu, jenže ideálně jen jako doprovod někoho, kdo bude dělat ty těžký věci a on může třeba jen držet dveře a nosit věci sem a tam.

Drawk se prodíral trnitým křovím a už dávno akceptoval, že si to tu po misi bude muset projít ještě jednou a posbírat všechno, co se zachytilo na větvičkách. Trochu doufal, že mu zůstane aspoň prádlo a nějaká zbraň, protože hladká kůže bandalírů zatím křovinám odolávala.

Konečně se vymotal ze šlahounů a otevřela se před ním mýtina oddělující trnitý terén a les. Někde by tu měla být Ardwen, blesklo mu hlavou. Pomalu vyrazil vstříc stromům a snažil se zorientovat. Bohužel jakékoli cesty už dávno opustili a instrukce, které je měly dovést k problematickému místu, byly momentálně k ničemu.

„Ardwen?!“ houkl a kmital pohledem po okolí.

Nejdřív bylo ticho, pak někde křupla větvička, ozvalo se zaklení a z křoví nad travnatým srázem opodál vyrazila bojomágyně snažící se udržet rovnováhu na silně nakloněné rovině, kde se nebylo čeho zachytit. S poměrně zachovalou důstojností dosprintovala až dolů, trochu se oklepala, odfrkla si a vydala se unaveným krokem ke svému kolegovi. Cestou se několikrát rozhlédla kolem a do její tváře pronikala větší a větší zmatenost.

„Tady jsme asi neměli skončit, co?“

„No poslední cestička byla před těma křovinama a určitě jsme sem měli zahnout. Ale kde jsme teďka, to nemám naprosto šajn. A upřímně, moje pokusy o detekční magii buď selhávají kvůli mý vlastní neschopnosti, nebo je to tu nějaký zakletý.“

Ardwen se zamračila, tasila meč a opsala s ním svižné kolečko kolem dokola. Hrot čepele několikrát zajiskřil.

„Hele máš pravdu, je to tu nějaký divný. Ale asi…“

„Asi to bude tim, že se blížíme k cíli?“ nadhodil s úsměvem Drawk. Jeho znalosti magie nebyly nijak hluboké a s praxí na tom byl ještě hůř, ale pokud měli najít magicky problematické místo, pak se bojomágynin meč mohl osvědčit stejně dobře jako mapa, kterou jim poskytl jejich velitel a instrukce od místní Hlídky.

„A to Derakin říkal, že nemůžeme zabloudit,“ odfrkl si Drawk a vydal se k lesu.

„Upřímně, Derakin říká spoustu věcí. To ještě neznamená, že jsou všechny přesný nebo pravda,“ odtušila Ardwen a s občas jiskřící čepelí v ruce ho následovala.

(Případy Nociruky, Tekla tudy slast, dnes jen sekne past)