Na místě, které Poutník minul několik hodin předtím, odhalil poryv větru konec žebra skrytého v písku. Za slabého šelestění a dalších stovek proudů vzduchu se podobné části kostry vynořily mnohokrát v okruhu několika desítek metrů od toho prvního. Vítr se choval dnes vůbec nějak podivně. Ale byl to stejný vítr, jaký proudil kolem města už před staletími.

Poutník dorazil k paláci a vystoupal po schodech na jeho terasu. Kdysi zářivé kameny ukazovaly slabé stopy ohlazených reliéfů a ozdob, on jim ovšem nevěnoval pozornost. Otočil se směrem, odkud přišel a zamžoural do slunce. Pak zavětřil. Ve vzduchu bylo cítit něco cizího, co sem nepatřilo. Mrtvolný zápach a závan mrtvé magie. Zatím ale ne v takové míře, která by ho znepokojila. Ještě je čas. Ovšem čím víc se bude přibližovat ke Zdroji, tím horší obojí bude, protože Zrádce se přiblíží.

Vědom si neodvratnosti svého poslání vykročil směrem ke vchodu do opuštěného sídla dynastie.

První odhalená kostra se pohnula. I několik dalších sebou sotva znatelně cuklo. Jejich pohyby byly ale jen stopami dávných sil, magie, která tu zůstala pohřbena s vojáky, armádou starého Zrádce. Jenže ten se zatím neobjevil, aby své věrné povolal k poslednímu boji.

Poutník vstoupil do trůnního sálu. Místnosti uvnitř paláce si zachovaly víc ze svého původního lesku, i když bylo vše pokryto slabou vrstvou prachu. Okolní prostor polykal jeho kroky, když v kožených botách kráčel po zteřelém koberci směrem k trojici trůnů. Jeden pro Vládce – Mága, jeden pro manželku, jeden pro Zrádce. Tři pilíře zdejší moci, stejně jako tři krystaly na koruně. Moc se rozpadla a s ní i město a říše.

Zaplašil tyhle myšlenky a pokračoval chodbou za sálem, kde si pamatoval schody do katakomb.

Mezi dunami se zablesklo a nad jezerem kostí se objevila nezřetelná silueta. Pomalu získávala obrys, až vznikla postava v zaprášeném hábitu a trochu poklesla, jak se hmotnýma nohama zabořila do písku.

Nemrtvý se vrátil pro své následovníky. Poklekl a zajel zčernalou spálenou rukou do písku u svých nohou, kde nahmatal ohlazenou lebku. Kost zareagovala na jeho dotek. Ozvalo se zakřupání, jak se zbytek těla stavěl do správného tvaru. Noha se ohnula v koleni a zvedla oblak písku. Kostlivec se zvedl. Otočil se a upřel na svého pána prázdné důlky. Nemrtvý pozvedl obě ruce, zakmital prsty a pak jeho ruce křečovitě ztuhly. Vyrazila z něj vlna neviděné energie, odhodila do všech stran vrstvu písku a všem kostrám v okolí přikázala vstát.

(Příběhy z Naefaru: Kosti, kameny, koruna)