Články, překlady, videa

Hodnocení, recenze

Z newsletteru

Naefarpedie (přehled)

Knihy, povídky…

Bonusy

přihlášení

Shaelin Writes: 6 mylných představ, které jsem měla ohledně psaní

Dneska to nebude vyčerpávající list, určitě by se takových mylných představ našlo více, ale zatím se pusťme do těch šesti. Nejedná se o omyly, to bychom tu byli věčně. Jedná se o věci, které jsem dělala vědomě a o kterých jsem si myslela, že povedou k dobrému psaní. Zkrátka jsem si upřímně myslela, že tohle a takhle dělat mám.

„Přirozený“ dialog

První chybnou představou o psaní bylo přesvědčení, že dobrý dialog znamená doslovný přepis lidské řeči. A když si přečtete moje starší věci, tak hodně vět, které jsem použila v tomto směru, jsou naprosto směšné. Protože kdykoli jsem si představila, že moje postavy mluví, tak dělají „eh“ a „ahmmm…“ víte, jak lidé mluví normálně. V zásadě cokoli, co byste vystřihli z videa.

A já jsem vždycky zakomponovala všechny tyhle věci, tyhle drobnosti, které mají lidé přirozeně ve své promluvě, protože jsem si myslela, že takhle je to dobrý dialog. Že dobrý dialog je co nejvíce realistický. A upřímně, dobrý dialog, když ho čtete, vypadá realisticky, ale ve skutečnosti takový není. Protože když si přečtete přepis nějakého skutečného dialogu, má v sobě právě spoustu prvků, které vystřihnete.

Takže moje dialogy byly hrozné a pořád se v nich necítím úplně nejsilnější. Je to asi ta část mého psaní, kde mám nejmenší sebedůvěru. Ale na druhé straně bývaly kdysi mnohem, mnohem horší. Protože jsem se snažila o jejich realističnost, ale byly nakonec tak zmatené, že se nedaly číst.

Obětování kvality kvůli „realismu“

Tohle trochu souvisí s předchozím bodem. Myslela jsem si, že realismus je ten finální cíl a to ve všech složkách psaní. Samozřejmě někdy to tak je. V některých částech je cílem napsat věci opravdu realisticky. Ale dobrá fikce není vždycky o realističnosti.  A já se tak zamotala ve snaze o realističnost, že jsem ztratila kontakt s tím, co je zajímavé. To bylo hlavně spojeno s tím, že mi tehdy bylo 15, takže moje vnímání realističnosti nebylo zrovna přesné.

V zájmu toho jsem do textu dávala spoustu nadbytečných věcí, protože jsem si myslela, že je to „realistické“. Replikace reality nemusí být vždycky cílem dobrého psaní. Někdy prostě chcete zvolit cestu, která je zajímavější, nebo není tak realistická, ale je to zkrátka lepší příběh. Někdy musíte ubrat realističnosti v zájmu dobrého dramatu nebo dobré fikce. A ve většině případů lidé ani nepostřehnout, že to není realistické. I když jste to udělali úmyslně, pořád je z toho opravdu dobrý příběh.

Je v pohodě upravit realitu v zájmu dobrého vyprávění příběhu a já upřednostňovala realističnost nad dobrý příběh. Je v pořádku vyprávět dobrý příběh, který nemusí být tolik realistický, což je v zásadě poslání vyprávění a důvod, proč vyprávíme tolik příběhů.

Že charakter postavy je celým vývojem

Moje třetí chybné přesvědčení se týkalo postav a jejich vývoje. A myslela jsem si, že když je osobnost postavy jasná mně, tak je to plně vyvinutá postava. Opravdu jsem si myslel, že vývoj postavy končí její osobností.  To rozhodně není pravda a jedna věc, kterou jsem kompletně postrádala ohledně jejich vývoje, byla specifičnost v konkrétních detailech. Postrádala jsem tu složku osobností postav, která zahrnuje opravdu konkrétní informace o nich. Detaily o postavě, jako konkrétní detaily o jejich osobnosti.  Protože jsem kompletně upřednostňovala osobnost, myslela si, že to vede k dobrému vývoji postavy a že to je všechno, co je potřeba.

Koho zajímá, že o nich vůbec nic nevíme, ani to, co vlastně dělají? Mají jasnou osobnost, která je mně jako autorce zřetelná. A ano, osobnost je dobrá a obvykle je špatné, když čtete nějakou knihu a postava skutečně nemá osobnost. Jenže toho existuje ještě o trochu víc…a já to nevěděla.

Přílišné zjednodušení perspektivy vyprávění

Číslo čtyři je množství perspektiv a já zkrátka nechápala, jak funguje perspektiva vyprávění. A nechápala jsem to na tom nejnižším řemeslném základu. Upřímně, myslím si, že spousta lidí pořád nechápe, jak tohle vlastně funguje. Protože POV (Point Of View – Perspektiva Vyprávění), je opravdu komplikovaný a způsob, jakým se to případně učí, je opravdu příliš zjednodušený. Takže spousta lidí v tom vlastně nikdy neměla žádné reálné vzdělání.

Takže za tenhle bod nepřebírám úplně plnou odpovědnost, stejně jsem ale nechápala, jak tohle vlastně funguje. Existuje jich samozřejmě velké množství, ale v minulosti jsem je chápala jako volbu a nikoli jako nástroj. Myslela jsem si, že je to jenom volba toho, zda moje kniha bude v první osobě nebo ve třetí. A to bylo všechno. Nechápala jsem, že je to také velmi flexibilní a velmi komplexní nástroj, který může člověk opravdu využít.

Sepsala jsem si ještě několik chybných přesvědčení ohledně POV a bylo jich hodně. Například jsem si myslela, že vyprávění z pohledu třetí osoby není hlasem postavy. Takže pokud vyprávíte skrze třetí osobu, tak jsem nechápala, že existuje nějaký psychologický odstup. Psaní ve třetí osobě pro mě nebylo hrdinou, protagonistou. Pořád to tak je, jen skrze trochu jiného nositele. V tomhle jsem se hodně pletla.

Taky jsem si myslela, že všechny myšlenky musí být italic kurzívou. Tohle je jedna z nejtrapnějších věcí v mých starých textech, i když asi ne ta nejtrapnější pro čtenáře, ale určitě pro mně. Protože jsem nerozuměla tomu, že vyprávění třetí osoby a vypravěčův hlas jsou tak nějak ta stejná entita a jak se prostupují. Kdykoli si postava něco myslela, tak jsem to dala do kurzívy. Přijde mi to trapné, nejspíš to tak ve skutečnosti ani není. Určitě se o mně najdou trapnější věci.

Taky jsem si myslela, že psaní ve třetí osobě znamená, že se s tou osobou jde hůře propojit. Abychom byli fér, tohle tvrdí hodně článků o psaní – což taky znamená hodně omylů ohledně POV – ovšem hodně článků tvrdí, že je těžší se propojit s třetí osobou. Takže jsem si fakt myslela, že je to ten případ a když jsem byla mladší, psala jsem všechno v první osobě, protože jsem nevěděla, že třetí má taky mnoho výhod.

Mám ráda obě formy. Pořád mám fakt ráda první osobu, abychom si rozuměli, je to jako první láska. Ale mám taky ráda třetí osobu. Ráda píšu v obou formách a opravdu jsem nerozuměla výhodám třetí osoby. Částečně proto, že existuje spousta zavádějících informací o tom, jak třetí osoba vlastně funguje. Taky jsem si myslela, že třetí osoba je pro dospělejší literární práce a že ta první je jaksi nedospělá.

A protože jsem takhle psala, když jsem byla mladší, tak jsem si to vztáhla i na sebe. Přitom to vůbec není pravda, spousta fikce je napsaná v první osobě. Není to pravda, tohle rozdělení prostě neexistuje.

Více emocí rovná se lepší psaní

Opravdu jsem to hlavně skládala na sebe. Když přišla řada na pocity, méně pro mně nebylo více. Opravdu jsem si myslela, že více je více. A pak ještě víc. A ještě. Když jsem byla mladá, moje psaní bylo tak melodramatické, protože jsem si fakt myslela, že takhle vypadá dobré psaní, že je to tolik emocí, kolik jen jde.

Takže…NE. Myslela jsem si, že dobré konce jsou co nejsmutnější (hmm, změnilo se na tom něco?). Nerozuměla jsem sdělení mezi řádky. A jako že vůbec. Všechno bylo tak zřetelné a všechno bylo naprosto přes míru, protože jsem si fakt myslela, že takhle vypadá dobrý text. Vrcholné emoce naprosto po celou dobu příběhu. Podtext? Co to je?

A to zkrátka není pravda, protože někdy jsou ty nejemocionálnější body zároveň ty, kde není naprosto nic konkrétně popsáno. Právě ten podtext je to, co to dělá tak silným. Není tam nic zjevného a postavy taky nemají zjevné emoční reakce. A právě to kolikrát zasáhne nejvíc.

Soustředění jen na oblíbenost

A nakonec jsem si myslela, že všichni moji protagonisté musí být oblíbení. Jo, můžou. Můžou a není na tom naprosto nic špatného, pokud na to cílíte. Ale nemusí takoví být. Teďka rozumím protagonistům už mnohem víc a postavám obecně. Bývala jsem hrozně soustředěná čistě na tu oblíbenost hrdiny a už na nic dalšího. Jedno z největších a nejjednodušších prozření ohledně psaní bylo, že nejdůležitější je, že je to zajímavé.

Je možné, že je to trochu prázdné prohlášení a samozřejmě najdete výjimky, ale obecně vzato je zajímavost tím nejdůležitějším faktorem. Víc než realističnost, víc než oblíbenost postavy. Chcete radši realistický nebo zajímavý příběh? Já zajímavý. Chcete oblíbeného nebo zajímavého hrdinu? Já zajímavého. Dokud je to zajímavé, tak jsem jako čtenářka zachycená, bez ohledu na hodně dalších složek toho příběhu.

A to je rozhodně pravda pro postavy. Jsem fakt ráda, že se moje vnímání postav a hrdinů s časem rozšířilo. Protože miluju psaní hlubokých a neoblíbených postav. To vlastně píšu úplně nejradši. Miluju neoblíbené postavy. A taky mě to jako autorku osvobozuje, protože se o to už nestarám a nestresuje mě to, jestli je má mít někdo rád nebo ne. Jsou prostě takoví, jací jsou a budou tak oblíbení, jací budou.

Dokud jsou zajímaví, je to podle mě ta nejdůležitější složka. Postupem věku jsem se posunula k jinému stylu a způsobu psaní. A momentálně mě u postav hrozně zajímají jejich chyby a nedostatky, mnohem víc než jejich síly. Očividně je to asi nejklasičtější psací rada ze všech, že postavy mají mít chyby. Kdysi jsem to viděla jen jako seznam u postavy „dobré vlastnosti“ a „špatné vlastnosti“. Teďka to beru jako „jaký je ústřední konflikt“ téhle postavy, který zkoumám, a proč je zajímavé o tom číst.

Je to mnohem zajímavější než to mít jen jako nálepku, že „tahle postava je trochu arogantní“ nebo něco podobného.

Zdroj: ShaelinWrites