Články, překlady, videa

Hodnocení, recenze

Z newsletteru

Naefarpedie (přehled)

Knihy, povídky…

Bonusy

přihlášení

Shaelin Writes: 12 tipů pro nováčky v psaní krátkých příběhů, tedy povídek

Tipy pro začátečníky v psaní povídek. Nejsou to pravidla, nejde o věci, které musíte do příběhu zahrnout a určitě najdete povídky, které všechna tyto tipy porušují. Pokud jste ale v psaní povídek noví a snažíte se dostat do formy, tak vám tyto tipy mohou pomoct. Hodí se tedy pro případy, kdy s tím bojujete, případně bojujete s tím udržet ten příběh malý. V mnoha případech dělá lidem problém soustředit se na konkrétní příběh, tedy omezený rozsah.

Soustřeďte se na příběh, nikoli námět

Je velmi lákavé snažit se udělat nějakou filosofickou pointu nebo námětovou a zároveň ztratit ze zřetele samotný příběh. U povídek s tímhle zápasí lidé víc než u novel. U povídky je v pohodě vyprávět super příběh o zajímavých lidech, pokud chcete právě tohle. Nemusí to být nějaké hluboké sémantické odhalení. A mám pocit, že lidé se tohohle právě u povídek trochu bojí. Stejně jako čtenáři, kteří pak zklamaně konstatují tak tohle mi nedošlo.

Přemýšlíte o vašem příběhu jako o námětu, jako můj příběh je o důležitosti rodiny místo aby byl o konkrétní situaci s konkrétní postavou. Pokud k tomu dojde, tak jste trochu mimo, protože je to opravdu, opravdu podstatný rozdíl. Myslete tedy na příběh v ohledu situace a postav, nikoli jeho námětu. Je samozřejmě v pohodě mít téma a je nejspíš těžké ho nemít. Je taky v pohodě udělat skrze příběh nějakou hlubší pointu nebo ho použít jako komentář. Ale pokud se na to budete soustředit příliš, dost možná může příběh ztratit svou specifičnost.

Buďte specifičtí

Tohle je podstatný nástroj v jakémkoli psaní, ale u povídek je to nejspíš jedna z nejpodstatnějších technik. Pokud u povídky bojujete řekněme s vývojem postavy na malém prostoru, zkuste mít jeden odstavec nebo i jednu větu, která zahrnuje tři jedinečné, specifické a zajímavé detaily týkající se té postavy. Zvláště tehdy, když o nich tyhle detaily něco odhalují, mluvte o něčem hlubším. Ale jen tři věci, zmiňte je někde blízko začátku příběhu a můžete vytvořit opravdu specifickou postavu.

Povídek je obrovské spektrum, máte v nich i postavy, které vám přijdou vyvinuté stejně jako v novele. Očividně o nich nikdy nebudeme vědět tolik co v románu, protože ten má prostě mnohem větší rozsah. Víme toho o nich hrozně moc a vyvíjí se opravdu do hloubky, ale jsou i povídky, kde o postavách nevíme prakticky nic. Můžeme znát nějaké pokroucené kořínky jejich psychiky, ale nevíme třeba ani jejich jméno nebo cokoli konkrétního. A tohle v povídkách najdete všude. Měla jsem jednou povídku o astronautovi, který umíral někde ve vesmíru. A kamarád se mě pak zeptal, jestli znám jeho jméno. Neznám, nikdy jsem mu ho nedala. Pak přišla otázka na jeho vzhled. Odpověď byla stejná, protože kdykoli jsem si ho představila, viděla jsem jen někoho ve skafandru. Znám některé jeho nejhlubší vlastnosti a věci, které se ho týkají, ale neznám jeho jméno a nic dalšího vnějšího.

Když píšete něco opravdu krátkého, jako třeba 2 000 slov, zkuste tato specifika identifikovat. Myslete na specifičnost jako událost. Když jde postava na oslavu, specifikujte oslavu. Oslavují něco konkrétního? Má to nějaké téma? Je to na nějakém zajímavém místě? Specifický detail působí mnohem víc než neurčitost. A když nemáte moc prostoru, chcete, aby všechny prvky odvedly tolik práce, kolik jen dovedou.

Spouštěcí událost na samotném začátku

Ideálně v prvním odstavci. Tohle opět není pravidlo a není to nutnost, najdete mnoho povídek, které to tak vůbec nemají. Ale pokud jste v tom noví a moc krátkých věcí jste zatím nenapsali, dejte si výzvu dát spouštěcí událost hned do prvního odstavce. A říkám to proto, že je to věc, ve které hodně nových autorů povídek chybuje. Když jsem byla na prvním psacím workshopu, byl to problém 90 % příběhu, které kolovaly v prvním kole. Buď tam spouštěcí událost nebyla vůbec, nebo přišla hrozně pozdě. V mém případě byla v půlce příběhu a ještě se jednalo o flashback. Jak budete nabírat zkušenosti a zlepšovat své psaní, můžete si s tím hrát víc. Ale v prvním příběhu, nebo když s tou povídkou obecně bojujete, udělejte z tohohle svůj cíl. Nebo ji mějte aspoň na první stránce, ale i tak miřte spíš na první odstavec.

Držte obsazení na co nejmenším počtu lidí

Snažte se dostat na pouhé dvě postavy. Hlavně u lidí, kteří normálně píšou novely, se stává, že se záběr hrozně rozšíří. V základu se totiž snaží psát román a často se to v něj taky zvrhne. Jeden ze způsobů, jak se tomu vyhnout a udržet to v mezích, je zkrátka udržet obsazení na minimu postav. Hodně, opravdu hodně efektivních povídek má jen dvě postavy. Můžou další postavy rozebírat nebo na ně jinak odkazovat například skrze flashbacky, ale reálně mají jen dvě jednající postavy. Příběh je pak o nějakém vztahu těchto dvou postav a udržení příběhu na tomhle vztahu vám dá opravdu přímé soustředění a udrží záběr opravdu úzký. Když už si budete jistější, zvyšte to třeba na 3 – 4. Ovšem 4 postavy je opravdu hodně na krátkou povídku. Takže v první povídce to držet na dvou.

Nespoléhejte se na flashbacky a omezte je

Tohle je další kámen úrazu hlavně u nových povídkářů, kteří celý text přetíží flashbacky a je to pro ně vlastně první řešení naprosto na cokoli. Opět, na jejich použití není nic špatného, může se jednat o velmi efektivní nástroj. Buďte s nimi ale opravdu opatrní, šetřete jimi a naučte se psát příběh, ve kterém je fiktivní přítomnost samonosná a má svou strukturální integritu. Pak se naučte používat flashbacky. Soustřeďte se na ně tedy později a nejdřív se k nim uchylujte co nejméně. V první řadě se soustřeďte na vytvoření opravdu zaměřeného a úzkého vyprávění, které flashback nepotřebuje.

Ujistěte se, že je v příběhu dostatek konfliktu

V krátkém příběhu to může být velmi zrádné i velmi jemné a taky ho může být příliš. Jeden z docela dobrých způsobů, jak o tom uvažovat, který jsme používali i na workshopech, je přemýšlet o konfliktu na třech úrovních. Vnitřní konflikt, mezilidský konflikt a společenský konflikt. Tedy konflikt, který má postava sama se sebou, konflikt, který má s ostatními postavami a konflikt, který mají se společností nebo okolním prostředím. Zkuste identifikovat všechny tři, i když jeden nebo dva budou dosti nenápadné. Všechny vám však dají mnohem víc náboje a také napětí.

Identifikujte klíčovou událost

Tenhle tip je pro všechny, co bojují se zápletkou a hlavně s její délkou. Pokud nejste schopni vytvořit krátký kus, soustřeďte se příběhem jen na jednu jedinou událost. Nemusí (ale může) se jí zabývat celý příběh, může kolem ní kroužit a může tou událostí také končit, může na to být reakcí. Zkuste tedy identifikovat tuhle událost a to, jak jsou jí další scény přitahovány.

Časový rámec příběhu

Snažte se časovou osu příběhu držet co nejkratší. Existuje samozřejmě hodně efektivních povídek, které vypráví o dlouhém časovém úseku, měsících nebo i letech. Podle mě jsou na psaní mnohem těžší. Je velmi těžké sdělit dlouhý příběh na malém prostoru. Je to legitimní cíl a rozhodně stojí za pokud, pokud ale s povídkami začínáte, doporučuju držet časovou osu co nejkratší. Čím delší období, tím těžší je udržet směr a tím víc věcí vás může zmást. Nevrhejte se do povídek o měsících nebo letech, dokud nemáte aspoň několik povídkových zářezů.

Dejte postavám nějakou aktivitu

Dejte postavám nějaký úkol, do kterého se musí aktivně zapojit. Tím se vyhnete dost možná největšímu problému fikce. A to je fenomén příběhu, který je pouze o dvou postavách které si spolu na nějakém místě povídají. A to je všechno. Pokud je to jen rozhovor někde nad kávou, je to nuda. Dejte postavám nějakou jedinečnou zajímavou akci, kterou musí úspěšně provést a která působí jako podpůrný prostředek pro jejich vlastní interpersonální konflikt. Tohle se výborně hodí i pro romány. Vlastně pro každou scénu, kde musí mít postavy nějakou konverzaci. Dejte jim něco dalšího na práci, zatímco se tato konverzace odehrává. Tohle do toho přinese i okolní prostředí.

Dejte postavě možnost aktivní volby

Opět, pokud bojujete se zápletkou zeptejte se sami sebe, jakou možnost volby ten příběh zkoumá. Konec bude prostě jen o provedení té volby. Opět použiju vlastní příklad, nenávidím používání vlastních příběhů, ale pamatuju si u nich, co se mi jako autorce honilo hlavou, když jsem to psala. Tip je to proto, protože je to způsob, jakým jsem vzala první příběh, který jsem kdy psala. Příběh Melting point je o velmi destruktivním vztahu mezi hlavní postavou a jejím bratrem dvojčetem a ti dva se opravdu nenávidí. A protože bratr je žhář, jejich společná akce je, že pálí chalupu své rodiny. Takže společně pálí dům, to je akce, která jim dává možnost konverzace, a taky je to událost. Na konci postava provede aktivní volbu, která je jasně postavená a ona se tak stává jasným hybatelem děje. Osobně jsem vždycky bojovala s konci povídek a příběhů a tady mi docvaklo, že to právě o té volbě.

Dejte postavě volbu, aby mohla opravdu aktivně něco provést a ovlivnit. Konec může být odhalení něčeho, ale obvykle je konec s použitím volby mnohem silnější než ten s prostým uvědoměním si něčeho.

Dejte příběhu moment úlevy od břímě

Tenhle bod se dá dobře navázat na onu provedenou volbu. Přemýšlejte o momentu úlevy či odlehčení od zátěže. Když po tom začnete pátrat, uvidíte ho ve spoustě povídek. Většinou během vrcholu nebo těsně po něm či před ním. Postava se trochu pozvedne a spatří věci s nadhledem, přičemž má moment nějaké vnitřní reflexe. Je to často třeba jen odstavec, který se objeví někde u konce. Často se objevuje těsně předtím, než postava učiní onu kritickou volbu. Lehce se pozvedne nad události a je to často velmi nenápadné a je to velmi efektivní a silná technika, jak příběh tematicky zabalit.

Buďte štědří s informacemi

Nezadržujte před čtenářem informace. Povídky jsou většinou mnohem méně o odhalování a mnohem více o prozkoumání postavy, samozřejmě existují příběhy, které mají na konci zvraty a odhalení a je to super, pokud je to účel. Ve většině případů ale povídky nejsou o překvapení z toho, co se stane, ale o zkoumání toho, jak jsme se tam dostali. Pro nováčky to může být velký kámen úrazu a zadržují informace kvůli napětí. V povídce získáváte většinou napětí z toho, že si čtenář říká, kde jak se věci dostanou k závěru. Případně jde z očekávání toho, co postava udělá. To je mnohem častější než napětí z odpovědí na věci, které nám zkrátka nikdo neřekl.

Čtenáři vám ani nedají moc času, protože ten příběh je prostě příliš krátký. Takže je potřebujete dostat „na palubu“ právě tím, co se konkrétně děje. Příběhy, které příliš dlouho zadržují informace o tom, co se vlastně děje, mohou ztratit čtenářský zájem. V krátkém příběhu se to právě kvůli délce moc nevyplatí. Pokud budu 7 stránek z 10 hádat, co se vlastně děje, nestojí to za to. Není to dost prostoru na to, aby se to napětí vyplatilo. V naprosté většině případů tedy nezatajujte informace, zkrátka nabídněte to, co se děje.

Provedla jsem tohle přesně v mém prvním příběhu a jediným výsledkem bylo zmatení čtenáře. Příběh prostě nebyl dost dlouhý na to, aby si na sebe tohle zadržení vydělalo. Mnohem efektivnější to bylo, když jsem hned od začátku řekla děje se tohle a tohle. Příběh byl pak o zkoumání postavy, ne o čtení 20 stránek proto, aby člověk věděl, co se vlastně děje. Takže informace poskytněte hned na začátku a vyhněte se problémům s jasností a srozumitelností.

Zdroj: ShaelinWrites