K čemu vedly rizikové pokusy jednoho uznávaného druida?

Zjisti víc

Diane Callahan: Anatomie scény

Scény jsou stavebními bloky příběhů. Každá scéna v novele přispívá nějakým způsobem k příběhu, ať už skrze charakterizaci, atmosféru, nebo pokrok zápletky.

Při průzkumu anatomie scény začneme kostrou celku, pak se ponoříme do základních orgánů, a skončíme kůží – konečnou podobou samotného psaní.

Ačkoli mohou mít scény neomezené množství podob, podkladová kostra zůstává většinou stejná: postava má cíl, ale setká se s překážkou, takže reaguje formulací nového plánu akce nebo prožitím momentu vlastní změny.

Říká se tomu ANT formule – A, Nebo, Tudíž (ABT – And, But, Therefore).

Trey Parker, spolutvůrce South Parku, vysvětlil tuhle techniku detailně:

“Každý příběh se dá zredukovat na tuhle jednoduchou strukturu. Můžu vám říct příběh o malé holčičce, která žila na farmě v Kansasu A její život je nudný, ALE jednoho dne ji odnese tornádo do země Oz, TUDÍŽ musí podniknout cestu, aby se dostala zpátky domů.”

Tenhle příklad popisuje větší zápletku, ale tahle formule je použitelná i v mikroměřítku, jako když se Dorotka konečně setkává s Čarodějem. Jejím cílem je v tomto případě požádat Čaroděje o svá přání, ALE Čaroděj říká, že aby je splnil, musí mu přinést koště Čarodějnice Západu, TUDÍŽ se Dorotka a spol. vydává zničit čarodějnici.

V další scéně cestují Strašidelným Lesem, ALE čarodějnice je napadne létajícími opicemi a unese Dorotku, TUDÍŽ ji její přátelé musí zachránit. Tento princip poskytuje sérii akcí a reakcí, což je základní esence příběhu.

Přemýšlejte o scénách jako miniaturních vyprávěcích obloucích. Někdy během TUDÍŽ ani nemusí postava plánovat další tah, ale spíš to naznačí změnu jejího myšlení nebo vztahů.

Například na začátku scény může být postava nadšená z nové práce, ALE pak se doslechne, že šéf je debil, TUDÍŽ scéna končí postavou přemýšlící, jestli neudělala změnou kariéry chybu.

Další scéna může zahrnovat protagonistu omlouvajícího se nejlepšímu příteli, ALE přitom urazí jeho matku, TUDÍŽ scéna končí zhoršením jejich vztahu.

Dobré scény většinou končí příslibem budoucího konfliktu, ať už vnějšího či vnitřního. Nechávají čtenáře s otázkou, takže dumá, co přijde příště.

Krátké kapitoly v románu Somerseta Maughama Barevný závoj ukazují, jak scény umí budovat jedna druhou.

Podíváme se v rychlosti na první tři scény a použití formule, pro zjednodušení vynechám A komponentu.

V první scéně je Kitty ve své ložnici a má aférku s milencem, ALE někdo zkouší otevřít její dveře a ona si myslí, že je to její manžel, TUDÍŽ se bojí přistižení inflagranti.

Kvůli tomuto strachu se v další scéně ptá svého milence, co budou dělat, když na ně manžel přijde, ALE její milenec jí pořád říká, aby se nebála, a odchází. TUDÍŽ je Kitty ponechána sama a vlastním myšlenkám.

Ve třetí scéně dumá Kitty nad svou touhou oprostit se od manžela, ALE ví, že její milenec je také ženaty s váženou ženou, TUDÍŽ to Kitty vede k myšlenkám nad vlastním společenským postavením, a jak se stala ženou svého muže, o čemž jednají další scény.

Vnější zápletka tu příliš nepostupuje, jde spíš o emoce Kitty a myšlenky, které se střídají scénu od scény. Tyhle minilinky můžete vytvořit pro každou scény nebo kapitolu svého románu.

V každé scéně potřebují postavy cíl, překážku a zdroj konfliktu pro další scénu.

Takže to je kostra scény, kterou můžete použít jako základ. Ale teď se podívejme na chutný vnitřek, jak rozdílné součástky fungují dohromady a tvoří funkční systém.

Jako rozdílné orgány v těle i scény mají plnit rozdílné úlohy.

Autor Michael Hauge to řekl nejlépe:

“V každé dobré scéně se musí stát něco, co se ještě nestalo: nová situace pro hrdinu; nové zjevené tajemství; nový spojenec; nový nepřítel; nová láska k následování; nový (větší) problém k vyřešení; nový nástroj k jeho řešení. Pokud lze scény zaměnit, nebo pokud se mezi nimi nic podstatného nezmění, tak vaříte z vody.”

Podívejme se na scénu z bestsellerové sírie Matthewa Fitzsimmonse Příliš krátký provaz.

Protagonista, legendární hacker Gibson Vaughn, je najat na vyšetření případu pohřešování.

V Kapitole 15 ho nečekaně navštíví George Abe, velitel vyšetřování.

Začíná to takhle:

George na něj čekal v černém Mercedesu třídy M. Dlouhá obdélníková krabice zabalená do světle červeného papíru s malými jednorožci ležela na sedadle spolujezdce.

“Co je to za krabici?” zeptal se Gibson.

“To není pro tebe.”

“Tak teďka jsi ranil moje city.”

George se uchechtl, dal dárek na zadní sedadlo a podal Gibsonovi sportovní bundu.

“Obleč si to. Máme schůzku.”

Okamžitě je ve scéně atmosféra očekávání. Papír s jednorožci a příslib “schůzky” vytváří otázky v mysli čtenáře stejně jako v hlavě postavy. Odpovědi na tyto otázky jsou posunuty, aby vytvořily napětí.

Brzy se dozvíme, že aby se Gibson oficiální přidal k týmu, musí se prokázat jako přínos v očích patronky Calisty. Balíček s jednorožci je dárek pro neteř Calisty, postavu, která se později stane významnou součástí zápletky.

Jak kapitola pokračuje, je splněno hodně úkolů:

V termínech zápletky Abe informuje Gibsona o průběhu vyšetřování.

  • V termínech postav jsou představeny Calista a její neteř.
  • V temínech odhalení se Gibson doví, co se opravdu stalo jeho otci.
  • V termnech náznaků jsou poskytnuty detaily, které se později stanou klíčovými pro konečné odhalení.

Kapitola končí slovy Calisty: “Bylo příjemné vás opět vidět, pane Vaughne. Hodně štěstí v Pensylvánii.”

Tím je pro čtenáře jasně určen další krok Gibsona – jede do Pensylvánie a pokračuje ve vyšetřování.

Znovuzdůraznění: scény mohou a mají plnit vícero účelů.

Když plánujete scénu nebo kapitolu, potřebujete určit, co jako autor chcete sdělit čtenářům.

Co dá scéně život a účel?

Jak hýbete příběhem kupředu v ohledu postav a zápletky?

Pak potřebujeme ještě o krok dále. Potřebujeme prozkoumat ALE scény. Poslední, co chcete, aby si čtenáři mysleli během čtení, je, že je scéna pomalá, nudná nebo bez pointy.