Dneska odpovídám na další otázku: Jak do kapitol zapojíš pozadí postavy, aniž bys narušil celkové plynutí? V mnoha případech působí flashbacky neuvěřitelně trhavě a vždycky jsem nenáviděl snové pasáže, přijdou mi hrozně amatérské. Jsou to tedy monology? Monology z pohledu třetí osoby?

Myslím, že je to hodně zajímavá otázka a je na ní hodně různých odpovědí. Osobně na tohle používám 4 různé metody, abych čtenáři podal pozadí postavy.

První – stavba světa

Pokud se pozadí postavy týká světa, používá informace o světě. Tedy historii světa nebo informace o konkrétním místě. To pak zapojím do informací o pozadí. Takže když popisuju konkrétní místo, postava se zamyslí nad tím, co o něm vlastně ví, když už je tam.

Zádrhelem tu může být filtrace. Protože když používáte vlastní vševědoucí autorský pohled, potřebujete tohle přefiltrovat přes pohled samotné postavy. Nechcete tedy podat informace o prostředí, které vaše postava v té chvíli nemůže vědět.

Další dvě metody se dají použít jak pro informace o světě, tak pozadí postavy

Druhá – dialogy

Hodně informací tohoto typu můžete vplést do dialogů. Klíčem ale je, aby dávalo smysl, že se o tom vaše postavy vůbec baví.

Příkladem chybného použití je začátek Aqauaman. Na začátku popisuje Aquaman zákonitosti světa další postavě. Nedává to ovšem smysl, protože i ta druhá tu říši kompletně zná, takže nebyl důvod, aby se o tom bavili. Šlo tedy o očividný trik, jak dostat informace k divákovi, ale bylo to dost trapné.

Třetí – myšlenky

Tohle jsem trochu naznačil první metodou, ale chci se na to teď podívat trochu důkladněji. Protože vaše postava může samozřejmě přemýšlet jak o sobě, tak o světě, ve kterém se nachází. Jen to musí dávat smysl v kontextu příběhu.

Velmi efektivní cesta je, když jim tu konkrétní myšlenku přivodí něco, s čím se v daném světě setkají. Předmět, vůně, druh jídla nebo místo. Zkrátka něco, co spustí jejich vzpomínky. V takové situaci je naprosto přirozené, že si tuhle vzpomínku vybaví a dumají nad ní.

Dalším častým zádrhelem je, že se tomu nemůžete věnovat moc dlouho. Ať už volíte jakoukoli metodu, dělejte to průběžně, ale po malých kouscích. Jinak pácháte pověstný hřích vytváření infokupy a to opravdu nechcete, protože je to pro tempo příběhu jako ruční brzda.

Poslední metoda je specificky navržena pro pozadí postavy.

Čtvrtá – flashbacky

Myslím, že důvod, proč flashbacky často vytrhávají z tempa příběhu, je právě souvislost s třetí metodou. Není totiž důvod, proč se flashbacky dějí zrovna v tom konkrétním momentu příběhu. Je podle mě tedy opět klíčové dát flashbacky nebo sny – které jsou jen variantou této metody – do místa, které v kontextu příběhu opravdu dávají smysl.

Například když se postava dostane do místa, které v ní vyvolá opravdu silné pocity kvůli něčemu, co se tam stalo. Pak dává smysl, že toho mají plnou hlavu a přijde i flashback. Nebo je tam postava celý den, pak jde spát a celkem logicky se jí o tom může zdát.

Tak jako tak to musí dávat smysl vzhledem k průběhu příběhu, nemůžete to nadhodit zcela náhodně, protože to prostě nebude dávat smysl. Flashbacky používejte opravdu málo a jen na místech, kde postava prožije opravdu silnou emoci.

Ať už použijete jakoukoli metodu, nezapomeňte tyhle informace rozprostřít po celé délce příběhu a odhalte jich jen tolik, kolik jich čtenář potřebuje pro pochopení příběhu.

Zdroj: BookishPixie