Země, Peklo, Nebe…je jedno, kde jste, byrokracie je stejná…

Zjisti víc

 

Co mám dělat, když nenávidím svůj příběh?

Dobrý den, spisovatelé, tady Vic Salinas. Dnes se budu věnovat dalším otázkám a odpovědím. Dnes to bude otázka od Daniela Culbertsona.

Říká, že mu dělá potíže spřádání příběhu.

Dokončím zápletku příběhu a pak se mi nelíbí a začnu ji měnit, pak jsem frustrovaný a vzdám to. Jakékoli tipy, triky nebo obecně povzbuzující rady na toto téma by byly skvělé.

Především ti, Danieli, děkuji za tuto otázku. Myslím, že s tím bojuje každý z nás, takže se v tom rozhodně necítíte sám. A je to něco, s čím jsem se potýkal už v tomto současném projektu, na kterém pracuji.

Současný pokus, který ukazuji, je už třetí, kdy jsem pracoval přesně na tomto rukopisu. Takže první dva pokusy jsem začal, předtím jsem měl osnovy, takže jsem si udělal osnovu a pak jsem začal s rukopisem. A prostě se mi nelíbilo, kam to směřuje, takže jsem měl za sebou několik kapitol, možná šest, sedm tisíc slov, a celé jsem to smazal.

Nemohl jsem se na to dívat. Bylo to otravné. Byl jsem tím prostě posedlý. Jako by to nebylo to, co chci, aby to bylo. A možná to tak cítíš i ty, Danieli. Když to začneš dělat, můžeš tak nějak tušit, kde to skončí po deseti, dvaceti, třiceti, padesáti, sto tisících slovech. Je to jako nechci dělat všechnu tu práci a celou dobu to nenávidět a doufat, že se to nějak otočí.

Takže jsem třeba celý soubor smazal a začal znovu. Použil jsem stejnou osnovu, udělal pár úprav, začal podruhé, začal psát. Tentokrát jsem se nedostal tak daleko. Byly to tak tři, čtyři tisíce slov. A říkal jsem si, že vidím, kam to směřuje. Nelíbí se mi to. Smazal jsem soubor, na pár týdnů ho odložil a pak se vrátil a začal znovu.

A pak jsem začal psát bez osnovy, protože jsem už tak nějak věděl, kam chci, aby to šlo, protože jsem to už dvakrát dělal. A tak to chápu. Chápu tu frustraci. A je to tak trochu balancování mezi, víte, myslím, že si uvědomujeme, že dokončení dílo bude trvat dlouho.

Dobře. Bude to trvat měsíce. Může to trvat roky. Takže bych řekl, že v průměru byste pravděpodobně mohli rukopis dokončit za tři až dvanáct měsíců. Jako první verzi, podle toho, jak je rozsáhlý. To je jen opravdu hrubý odhad. A tak tomu říkejme rok.

Víte, nechcete přece začít projekt, který se vám už nelíbí, a pak si po roce uvědomit, že jste ten čas tak trochu promarnili. Možná je to část frustrace, se kterou jsem se určitě potýkal. Ale musíte se na to dívat tak, že to není plýtvání,

A i když jsou věci, které se ti na tom nelíbí, pravděpodobně existuje důvod, proč jsi ten rukopis vůbec začal psát, nebo proč plánuješ a načrtáváš svůj současný projekt. Je v něm něco, co tě k němu přitahuje. Je tam příběh, který chceš vyprávět.

A tak se musíš přesvědčit, že ať se děje cokoliv, já jsem jediný, kdo ví, jak to dopadne. A já jsem jediný, kdo to může napsat, protože je to v mé představivosti a já to musím dostat ven. Takže se musíš řídit svým posláním do té míry, že se musíš smířit s tím, že přijdou neúspěchy, a to k tomu prostě patří.

Pochop, že když dokončíš spřádání příběhu a začneš na něm pracovat a začne se ti to nelíbit a nevychází to tak, jak jsi zamýšleli, udělej krok zpět a zeptej se sám sebe: Je to jen momentální nezdar, nebo je to něco, co je na překážku?

Pokud je to jen momentální neúspěch, vždycky můžeš text smazat a začít znovu. Pokud se ti nelíbí nějaká kapitola, můžeš ji smazat a začít znovu. Když teď pracuji na svém rukopisu, zjistil jsem jednu věc.

Je tam spousta věcí, které když se vrátím a přečtu si je, jako bych si nepamatoval, že jsem je psal. A nemusí se mi nutně tolik líbit. A to mě taky trochu frustruje. Ale prostě si vezmu zápisník a pak si tam píšu věci jako: Hm, hej. Vrať se a změň tuhle scénu v téhle kapitole.

Hodněkrát měním názvy věcí, takže názvy a jména se mění podle toho, jak se rukopis vyvíjí. A kdybys ses vrátil a porovnal to, tak řekněme, že ten příběh má padesát kapitol. Když se vrátíš a přečteš si ho, přečteš si tu první kapitolu a porovnáš ji s tou padesátou kapitolou, jak velký si myslíš, že bude vývoj?

Jak velká si myslíš, že bude změna, pokud jde o styl, pokud jde o charakteristiku postav? Garantuji ti, že ta padesátá kapitola je napsaná mnohem lépe než ta první. A jediný způsob, jak se k té padesáté kapitole dostaneš, abyste ses dostal na vrchol hory, je, že musíš dělat jeden krok za druhým.

Musíš se jím prodírat. A během těch padesáti kapitol tisíckrát zakopneš.

Takže Danieli, první rada, kterou bych ti dal, je, že to musíš přijmout jako součást reality. Když jsi spisovatel, je to součástí procesu. Někdy si sedneš, začneš psát, vypustíš pět tisíc slov a budeš mít pocit, že jsi na vrcholu světa. Byl to skvělý den. Další den se možná budeš snažit napsat padesát slov.

Třeba u postav, to je je něco, co zažívám často. Určité postavy, třeba když načrtávám, co postava udělá, když přemýšlím, víš, o myšlenkách té postavy, když píšu její dialog, prostě tu postavu znám. Nějak mi prostě sedí. U jiných to tak nebude.

A pokud se nedokážeš dostat přes pouhé načrtnutí nebo vypsání příběhu, ustup a zeptej se sám sebe, jestli je to vůbec ten správný projekt. Nebo je na tom projektu něco špatně? Je tam nějaká zápletka, která se ti opravdu líbí? Je tam postava, která se ti opravdu líbí? A možná ji můžeš zachránit a dát ji do jiného podoby.

Ta frustrace má mnoho různých forem. Buď plánuješ příběh a začneš psát a nevychází ti to tak, jak bys chtěl, nebo to třeba ani nemůžeš dostat do formy, do které bys chtěl, aby to zapadlo. A to jsou trochu jiné problémy.

Ale v obou případech se musíš smířit s tím, že tě čekají tisíce nezdarů. A i když rukopis nepoužiješ, tak každý spisovatel ti řekne, víte, já napíšu pět nebo deset rukopisů na každou knihu, kterou vlastně dokončím.

Že? A to z toho důvodu, že když ji na startovní čáře závodu, rukopisu, nevíš, jak bude vypadat cílová čára. Musíš se tam dostat a existuje jen jedna opravdu dlouhá, bolestivá cesta. A někdy máš ty nejlepší úmysly, pokud jde o spisovatelský projekt, a všichni si chceme myslet, že projekt, na kterém pracujeme, bude náš velký průlom nebo naše další nejlepší věc.

Ale museli jsme se smířit s tím, že i když se dostaneme do cíle, stálo za to vydržet všechno to zklamání na cestě, protože se něco naučíme. Jediný způsob, jak se v čemkoli zlepšit, je opakování, praxe.

A tak se podívej, možná právě spřádáš román, začali jsi na něm pracovat, je to frustrující. Pokračuj dál. Dojdi až na konec a pak uvidíš. Dobře, no víte co? Tenhle nebyl tak dobrý. Možná mi to trvalo půl roku. To je v pořádku. Je to jen šest měsíců. Odložím ji stranou a začnu jinou.

Vzpomínám si, jak jsem v minulém románu vymyslel postavu, která se mi moc, moc líbila, a víš co – ten příběh nepoužiju. Už jsem experimentoval s tou postavou, její osobností i příběhem. Ale přenesu ji jinam.

Takže si myslím, že se často upínáme k tomu, na čem právě pracujeme. Musí to vyjít. Jako, prostě přemýšlet o vztazích. Někdy máme jako opravdu toxického přítele, který by opravdu neměl být v naší blízkosti, ale protože jsme s ním byli tak dlouho, připoutáme se k té myšlence, jako že život musí pokračovat tak, jak je, a uděláme cokoli, aby to tak bylo.

Někdy je potřeba nechat to být. Někdy se musíte protáhnout. Myslím, že si obujete boty do bláta a projdete tou věcí až do konce, bez ohledu na to, jak moc je vám to nepříjemné, nespokojené a naštvané, a dostanete se na její konec, poučíte se ze všech jejích lekcí a pak se přesunete k další věci.

Zdroj: WritingRealm

Líbí se ti článek? Lajkni / sleduj / sdílej, ať ti nic neuteče.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *