Už jsme oslavili nejhorší rysy paranormálních fikcí, takže určitě víte, co to znamená! Promluvit o těch nejlepších z nejlepších. Na tohle téma jsem se hrozně těšila. Nejen proto, že miluju paranormální fikci, ale taky si to vyžádal jeden z mých patronů. Alex si opravdu užil můj seznam nejhorších rysů a chtěl i druhou stranu mince.

Démoni

Někdy jsou démoni v paranormálních fikcích, někdy ve fantasy. Ať jsou kdekoli, nevadí mi to, protože je miluju. Opravdu miluju příběhy, které zkoumají podsvětí, takže kdykoli obsahuje příběh démony, máte mě v hrsti. Sem s rohy a vidlemi. Mám rád démony, protože jsou temní, zlí a vidíte u nich také nejrůznější systémy víry. A také vždycky pochází z nějaké verze, variace či části pekla, což je super zábavné.

Dejte mi slušného démona a máte moji plnou pozornost. S tím nám souvisí druhý bod…

Náboženství

Už dříve jsem víckrát zmínila, že jedním z mých nejoblíbenějších nástrojů fantasy fikce je tvorba nových a jedinečných náboženství. Na paranormální fikci mě ale hrozně baví prozkoumávání již existujících náboženství. Ve většině z nich se objevuje nějaká verze posmrtného života, takže náboženství hraje nějakou roli. A je hrozně zajímavé sledovat, jak autoři pracují právě s těmito systémy.

Také se mi líbí, že paranormální fikce je většinou méně o nějakých konkrétních modlitbách, a více o důkladném zkoumání historie a kultury. Hodně autorů do toho pak přinese jak pozitiva, tak negativa těchto věr, takže uvidíte zkorumpované kněží nebo nelítostné bohy a bohyně. Prostě to má šťávu. Hrozně si užívám kulturní elementy historie a paranormální fikce toho nese opravdu hodně.

Opět nám to souvisí s třetím bodem…

Folklór

Miluju dobré pitvání folklóru. Tohle mě vždycky zaujme. Každá společnost na světě má svoje vlastní strašidla a krásně děsivé na nich je to, že se ty příběhy nevzaly odnikud. Kdysi prostě existoval nějaký důvod, lidé měli zkrátka nějaký důvod, proč začali taková monstra tvořit a pak o nich také mluvit. Někdy je to kvůli kulturní změně, jindy zase pro vysvětlení jevů, které si nedokázali vysvětlit nějak jinak.

Skutečnost, že folklór vyvěrá z některých nejzáhadnějších prvků naší historie, dělá právě tyhle příběhy ještě mnohem efektivnějšími. Zamrazí vás, protože tuhle příšeru dobře znáte. Už jste o ní slyšeli. A pak se začnete ptát, kde končí fikce a začíná realita.

Kulturní šok aneb…

Starověké bytosti v moderním světě. Hodně paranormálních bytostí je nesmrtelných, jako upíři nebo duchové. A je to vynikající možnost pro komedii, tedy prozkoumat, jak se 1 000 let stará bytost bude adaptovat na moderní dobu. A mám pocit, že tenhle motiv zase tolik autorů nevyužívá, takže když to udělají, jsem super nadšená.

Co by si takový duch z viktoriánské doby myslel o smartphonech? Chci vidět, jak stovky let starý upír prohlásí „Yeet!“.

Když jsou příšery opravdu příšery

Žánr paranormální fikce je aktuálně hrozně známý proto, že monstra jsou stále více sexy. Jej…Jenže někdy prostě chci, aby monstra byla prostě monstra! Chci, aby upíři byli oškliví, děsivý a vražední, a rozhodně NE nadržení. Někdy chci vlkodlaka, který nebude super sexy dřevorubec. Chci ho zarostlého a odpudivého, a aby zuby urval někomu hrdlo.

Jedna z věcí, kterou si na příbězích s vlkodlaky užívám asi nejvíc, je, že když je úplněk, tyhle osoby nedokáží kontrolovat své instinkty. VŮBEC. Nechtějí se stát vražednými zvířaty, ale jakmile se promění, máte prostě smůlu. Budou zabíjet. Tohle je pro mě většinou mnohem zajímavější než vlkodlaci, co za úplňku akorát šukaj. Takže kdybychom mohli přivést zpátky ten skutečně monstr prvek, bylo by to fakt super.

Když jsou monstra lidé

Aneb lidi stojí za prd, co? Jakkoli miluju to, že se monstra chovají jako monstra, mám stejně ráda situaci, kdy se stanou v zásadě dobrými postavami. A naopak lidé se projeví jako totální svině. Protože upřímně, mnohokrát to přesně takhle je. Lidé se navzájem zotročili a spoustu dalších věcí. Lidé zničili celé národy dalších lidí. A z nějakého důvodu jsme pořád ti dobří?

Myslím, že ne. Podle mě je opravdu chytrý tah, když autor zkoumá monstrózní chování lidského druhu a používá k tomu další „monstra“. Je to tvořivé a chytré a jsem pro.

Příšera jako ochránce

Monstra budou většinovým předmětem na tomto seznamu, mluvíme přece o paranormální fikci. Vždycky mám ráda, kdy se obrovská a děsivé monstrum stane ochráncem hlavní postavy. Pokud je ta postava skořicová rolka nebo dítě, máte body navíc. Na tomhle spárování nějaké obrovské bytosti a člověka je něco, co mě hrozně hřeje u srdce.

A když se pak monstrum rozjede, tak mu tleskáte, protože toho malého člověka je třeba chránit.

Společníci zvířata

Vždycky si hrozně užívám zvířecí společníky. Problém ale je, že autoři mají tendenci je zabíjet. Doprdele s váma. Ale v paranormální fikci – nebo aspoň v té, kterou obvykle čtu – nemají, zdá se, takovou úmrtnost. Na druhé straně lidi jsou totálně v hajzlu, ale ty stejně nemáme rádi, tak co. Líbí se mi tak skutečnost, že ta zvířata přicházejí ve větší variabilitě.

Jedním z mých nejoblíbenějších je krysa, hlavně když je vykreslená pozitivně. Mám krysy ráda, jsou chytré a roztomilé. Takže ty sračky s Prašivkou na mě fakt nefungujou. Určitě jste věděli, že to bude problém, když ji představili jako Prašivku.

Nevyhraněné postavy

Paranormální fikce je další z žánrů, kde prakticky každá postava může být pěkný parchant. Monstra zabíjí lidí. Duchové straší lidí. A lidi jsou monstrpíchači. Všechno je to dost nechutný. Dává to smysl, protože když se nějak srovnáváme s nadpřirozenými entitami a situacemi na hraně života a smrti, hranice dobra a zla se dost citelně rozmaže.

I hodní lidé musí udělat dost hrozné věci, aby vůbec přežili. A je zábava o tom číst a taky to přidává jiskru, drama a vrstevnatost, protože lidi neustále dělají pochybná rozhodnutí a taky věci vořou. Nelze si užít příběh, ve kterém nejsou stará dobrá mizerná rozhodnutí.

Smrt

Mám pocit, že smrt je pro tenhle žánr jakousi prerekvizitou. Buď jsou vystupující bytosti nějakým způsobem mrtvé, nebo přinesou smrt milionům dalších. Upíří? Mrtví. Guchové. Taky mrtví. Vlkodlaci? Vyrábí mrtvé lidi. A víte co? Podle mě je to super. Fikce je jediná literatura, kde může být smrt zábavná. Nejsou tu žádné vysoké sázky, protože jen sedíte na zadku a čtete si knížku. Takže můžeme prozkoumat nekonečné možnosti smrti a umírání.

To všechno, aniž bychom museli plakat nad ztrátou blízkého nebo jít do vězení. Díky paranormální fikce, jsi nejlepší.

Zdroj: WritingWithJennaMoreci