Věc, o které jsem teď přemýšlel, se vztahuje k otázce, kterou docela často dostávám. Pokud byste se mohl vrátit v čase a změnit jednu věc v době, kdy jste se snažil prosadit jako autor, co by to bylo a proč?
A většinou na tuhle otázku odpovídám, že bych nic nezměnil, protože jsem tu knihu četl. A vím, co se stane, pokud se vrátíte v čase a hrajete si s jeho linií. Buď nedopatřením zabijete vlastní prarodiče, nebo se stanete vlastním prarodičem, nebo šlápnete na motýla a Ameriku ovládnou komunisté. A tohle jsou jediné tři dobré výstupy. Takže ne, s linií času bych si nikdy nezahrával. Tehdy se většinou stanu dost ironickým.
Pokud bych měl odpovědět opravdu upřímně, tak bych se chtěl naučit hodně brzo revidovat, rozhodně dřív, než jak tomu skutečně bylo. Ale to není to, co mě tentokrát přimělo k úvahám. Byla to myšlenka nákladů ztracené příležitosti. Když se lidé ptají na to Jak by moje kariéra byla jiná? Jaké šance jsem propásl?
Takže jsem se nad tímhle hodně zamyslel, hlavně v poslední době, protože moje děti s tímhle konceptem pořád hodně bojují.
Před několika týdny jsem byli na strašidelné lanovce. Mají to na horách, je to legrace a dělám to rád. Dáte si horkou čokoládu, houpe se to nahoru a dolů, lidi dělaj divný zvuky a je to sranda. Velmi příjemné, pokud jste asociál, protože máte ode všech kolem dost odstup. A můj syn, kterému je 13, se nedokázal rozhodnout, jestli na to má nebo nemá jít.
Došlo mu totiž, že by místo toho mohl zůstat doma a hrát na počítači. A zrovna měl něco, co ho opravdu bavilo, takže s touhle volbou docela zápasil. Dosáhlo to takové míry, že jsem se tomu jako dospělí docela divili a chtěli po něm, aby si už něco vybral. A já si pamatuju, že když jsem byl malý, tak jsem měl podobný strach z toho, že mi něco unikne (fear of missing out). Že nemohu mít obě věci najednou a jak to správně vyřešit?
A taky mi dlouho trvalo zjistit, že správná odpověď na tohle neexistuje. Případně ještě není způsob, jak najít správnou odpověď. Protože se ty věci ještě nestaly. Očividně, když bude něco hrát a vypadne internet, tak nebude mít vůbec nic a bude si přát, aby šel s námi. Pokud by šel s námi a pak se někde vybouráme, bude si přát, aby zůstal doma. Ale v takových případech prostě není správná odpověď, je to prostě jen o momentálním rozhodnutí.
Obecně to není tak náročný koncept a bojujeme s tím každodenně. A jak dospíváme, je to jedna z mnoha věcí, se kterou se musíme nějak srovnat. Tedy jak se rozhodovat. A ve většině života se tohle stává lehčím a lehčím. Naučil jsem se, jak se těmito věcmi nestresovat.
V jednom případě ale platí přesný opak, a čím jsem starší, tím větší problém to pro mně je. Tedy když se mám rozhodnout, co psát jako další věc. To je pro mě dnes velmi, opravdu velmi těžká otázka. Na počátku mé kariéry to přitom bylo velmi jednoduché. Psal jsem prostě to, z čeho jsem byl v tu chvíli nadšený. A v těch dobách jsem prostě psát musel, bez ohledu na to, co to vlastně bylo.
Jenže teď si uvědomuju, že každý příběh, který si zvolím, v zásadě zabije 1 000 dalších. A postupně to narůstá do děsivých rozměrů. V definici autorství asi neexistuje nic většího, než vzít prázdnou stránku a něco na ní vytvořit. Lidi se mě často ptají, co je nejzábavnější část toho být autorem. Většinou o tom žertuji v tom stylu, že vstávat v poledne a jít spát někdy ve 4 ráno. A ano, fakt to miluju, protože jsem naprostá sova.
Pravdou však je, že jedna z těch opravdu oblíbených stránek je pro mě v zásadě možnost vytvořit něco z ničeho. Vím, že to v klasické fyzice nebude fungovat, ale mám pocit, jako že bojuju s entropií. Vezmu prázdnou stránku a naprosto beztvaré nápady a myšlenky a změním je na smysluplný příběh.
A kromě toho to vlastně nedělám, protože jen zvyšuju teplotu ve vesmíru a přibližuju ho tak jisté smrti, ale ve své hlavě jsem vytvořil něco z ničeho. Je to jako kouzlo, žejo? Jedna z opravdu zábavných věcí na psaní je, že mě doslova můžete zamknout do prázdného pokoje s blokem a jít pryč. Když se vrátíte, bude tam kniha. A taky hrozně šíleného řevu, podle toho, jak dlouho mě tam necháte.
Ale tohle na své práci opravdu miluju. Jenže ta prázdná stránka je současně hrozně děsivá. Ne tím způsobem, jak je tomu u mnoha nových autorů. Ty totiž děsí pomyšlení na to, kolik mají před sebou ještě práce. Mě to děsí proto, že jakmile začnu psát, jakmile té stránce něco sdělím, tak už jsem uzavřen v dalším příběhu. A ve většiny případů mi tyhle příběhy zaberou něco mezi 6 – 18 měsíci mého života. A člověk jich ve svém životě může udělat jen určitý počet.
0 komentáøù