Ahoj lidi, tady je Ellen Brock a dneska budeme rozebírat, co dělat, když se nedokážete propojit se svými postavami. Existuje několik rozdílných situací, kdy se tohle stává.
V první řadě se to stává u autorů, kteří jsou více zaměření na příběh a shledávají zvraty a vývoj děje zkrátka zajímavějšími. A autoři tohoto typu mohou zjistit, že jim propojení s postavou dělá trochu problémy.
Další případ se týká autorů, kteří jsou normálně hodně spojeni se svými postavami, jenže zkoušeli tvorbu zápletky místo instinktivního psaní. A následně se zkouší přepnout z osnovací fáze do samotného psaní, přičemž zjišťují, že jim dělá problémy dostat se postavám do hlavy.
Dalším výskytem tohoto problému je, když je postava povahově velmi odlišná od samotného spisovatele, takže on nemá žádnou cestu, jak zformovat tohle propojení, takže je to pro ně velmi obtížné se do nich nějak ponořit.
Tohle jsou nejčastější případy výskytu tohoto problému, i když je mi jasné, že bude existovat ještě množství dalších. Dneska budu tedy rozebírat několik možných řešení, ale chci nejdřív definovat několik znaků a znamení, že se vám něco takového zrovna děje. Problém a příznak jsou tu vlastně totožné, takže to budu rozebírat zároveň.
Odlišený hlas postavy
Prvním příznakem nepropojenosti je to, že postava nemá vlastní hlas a zní prakticky totožně ve všech situacích. Zní tedy stejně, když jsou drzé, když jsou milé nebo když jsou naštvané. A chybí tu reálný pocit konzistence, což vychází z nepochopení emočního kontextu dialogu. Nerozumíte postavě do hloubky a nevnímáte to, co se u ní děje po emoční stránce. Cokoli, co jim vyjde z úst, tak bude znít stejně v pohodě, jako cokoli jiného. Jenže to nikdy nebude znít jako skutečná promluva skutečného člověka.
Žádná role ve scéně
Druhým znakem je skutečnost, že postava v celé scéně vlastně nemá nic na práci. Tohle se hodně děje u vedlejších postav, můžete si všimnout, že jsou určitým způsobem tlačeny do pozadí. Můžete dokonce úplně zapomenout, že ve scéně jsou a zapomenout je použít. Pak se někdy přistihnete, že tam vkládáte promluvy nebo podněty jen proto, aby tyhle postavy měly na co reagovat, protože nějak nemají nic přirozeného, s čím by pracovaly. Nejsou tedy přirozeně zahrnuty do této scény.
Tohle se může stát i s hlavním hrdinou, v takovém případě vidíte hrdinu, který je ve skutečnosti jen proaktivní a nikdy není tím, kdo dělá první tah. Jen reaguje na to, co se jemu nějak děje. V takovém případě zjistíte, že potřebujete do jednotlivých scén přidat spoustu překážek, aby se v nich vůbec něco dělo. Protože hlavní postava se nehne a nezačne věci uskutečňovat sám od sebe. A tohle opět pochází z nedostatku emočního kontextu situaci pro tu postavu, takže postava nemá dostatečně silný důvod něco dělat. To je v 9 případech z 10 to, co ve scéně způsobuje tento problém.
Emoce postavy jsou trochu mimo
Možná je postava příliš melodramatická a rozpláče se pětkrát během prvních několika kapitol. Nebo každou chvíli řve a háže věcma, prostě se chová hystericky. Nebo je naopak naprosto robotická, ztuhlá a tím pádem nudná. Nemá vlastně moc osobnosti, je nevýrazná a nijak se nezapojuje.
Tohle jsou opačné přístupy ke stejnému problému. Jedním je ignorace skutečnosti, že emoce chybí, druhým je snaha ty emoce opravit a spravit tu propojenost s postavou tím, že autor ty emoce přidá. Odtud se bere právě to melodrama, protože ty emoce jsou navěšené, nevychází přímo z postavy. Někdy to může taky působit jako skutečně vyhrocené emoce, takže postav na něco reaguje velmi agresivně, zatímco jindy na to samé nereaguje vůbec nijak. A neexistuje žádné vysvětlení, proč to jednou bylo tak a podruhé zcela opačně.
0 komentáøù