Problémem pokračování Matrixu je, že jejich cílovou skupinou je třináctiletý chlapec, který nějakým způsobem získal doktorát z filozofie. Tedy někdo, kdo miluje filozofické rozhovory a zároveň má rád směšně přehnané akční scény.
Tyhle filmy jsou hloupé. To je v pořádku. Přijměte to. Takže jako třináctiletý kluk v roce 2003, který neměl vystudovanou filozofii, jsem pokračování nenáviděl a zbytek života až do doby před měsícem jsem předstíral, že neexistují.
Ale pak se stala zvláštní věc. Zestárl jsem.
A když jsem si tyhle cucáky po patnácti letech pustil, moje názory na filmy se úplně obrátily. Připadá mi to jako přiznání, ale při sledování těch filmů jsem se strašně bavil. Bavil jsem se víc než Hugo Weaving tím, že v nich hrál.
Jo, můžu vyjmenovat stejně problémů, které ty filmy mají, jako kdokoli jiný. Jsou to podle všech měřítek nedokonalé filmy, které nedosahují sevřené dokonalosti originálu. Největší překážkou v tom, abychom si tyto filmy užili, je to, že filozofie není úhledně vetknuta do příběhu.
Filozofické věci v prvním filmu byly jako malý přídavek. Nedominovala zbytku příběhu a důraz byl vždy kladen na postavy a akci. Filozofie v pokračováních? Uf, na diváka to spadlo jako na kovadlina.
Architect: „Jak jsem říkal, narazila na řešení, díky němuž téměř 99 % všech testovacích subjektů kromě..“
O čem to mluvíš?
Mezi každou akční scénou dostaneme obří filozofickou přednášku o povaze moci, svobodné vůli, determinismu, účelu, kauzalitě, víře a systémovém řízení.
O technikách začlenění expozice do příběhu jsem mluvil už dříve a tyto filmy se těmito zásadami řídí naprosto nulově. Takže jako masová zábava to naprosto zabíjí tempo. Není tedy divu, že jsem se jako třináctiletý nudil.
Ale v dnešní době poslouchat nějakého chlápka, který mi patnáct minut v kuse vysvětluje filozofii, je něco, co dělám pro zábavu, třeba ve volném čase. Takže se opět změnil můj vztah k filmům, kde mi tohle všechno jako dítěti prostě přerostlo přes hlavu.
Teď konečně dokážu najít souvislou průnikovou linii myšlenek ve filmu.
0 komentáøù