Články, překlady, videa

Hodnocení, recenze

Z newsletteru

Naefarpedie (přehled)

Knihy, povídky…

Bonusy

přihlášení

Ellen Brock: Jak se emočně propojit s vašimi postavami

Ahoj lidi, tady je Ellen Brock a dneska budeme rozebírat, co dělat, když se nedokážete propojit se svými postavami. Existuje několik rozdílných situací, kdy se tohle stává.

V první řadě se to stává u autorů, kteří jsou více zaměření na příběh a shledávají zvraty a vývoj děje zkrátka zajímavějšími. A autoři tohoto typu mohou zjistit, že jim propojení s postavou dělá trochu problémy.

Další případ se týká autorů, kteří jsou normálně hodně spojeni se svými postavami, jenže zkoušeli tvorbu zápletky místo instinktivního psaní. A následně se zkouší přepnout z osnovací fáze do samotného psaní, přičemž zjišťují, že jim dělá problémy dostat se postavám do hlavy.

Dalším výskytem tohoto problému je, když je postava povahově velmi odlišná od samotného spisovatele, takže on nemá žádnou cestu, jak zformovat tohle propojení, takže je to pro ně velmi obtížné se do nich nějak ponořit.

Tohle jsou nejčastější případy výskytu tohoto problému, i když je mi jasné, že bude existovat ještě množství dalších. Dneska budu tedy rozebírat několik možných řešení, ale chci nejdřív definovat několik znaků a znamení, že se vám něco takového zrovna děje. Problém a příznak jsou tu vlastně totožné, takže to budu rozebírat zároveň.

Odlišený hlas postavy

Prvním příznakem nepropojenosti je to, že postava nemá vlastní hlas a zní prakticky totožně ve všech situacích. Zní tedy stejně, když jsou drzé, když jsou milé nebo když jsou naštvané. A chybí tu reálný pocit konzistence, což vychází z nepochopení emočního kontextu dialogu. Nerozumíte postavě do hloubky a nevnímáte to, co se u ní děje po emoční stránce. Cokoli, co jim vyjde z úst, tak bude znít stejně v pohodě, jako cokoli jiného. Jenže to nikdy nebude znít jako skutečná promluva skutečného člověka.

Žádná role ve scéně

Druhým znakem je skutečnost, že postava v celé scéně vlastně nemá nic na práci. Tohle se hodně děje u vedlejších postav, můžete si všimnout, že jsou určitým způsobem tlačeny do pozadí. Můžete dokonce úplně zapomenout, že ve scéně jsou a zapomenout je použít. Pak se někdy přistihnete, že tam vkládáte promluvy nebo podněty jen proto, aby tyhle postavy měly na co reagovat, protože nějak nemají nic přirozeného, s čím by pracovaly. Nejsou tedy přirozeně zahrnuty do této scény.

Tohle se může stát i s hlavním hrdinou, v takovém případě vidíte hrdinu, který je ve skutečnosti jen proaktivní a nikdy není tím, kdo dělá první tah. Jen reaguje na to, co se jemu nějak děje. V takovém případě zjistíte, že potřebujete do jednotlivých scén přidat spoustu překážek, aby se v nich vůbec něco dělo. Protože hlavní postava se nehne a nezačne věci uskutečňovat sám od sebe. A tohle opět pochází z nedostatku emočního kontextu situaci pro tu postavu, takže postava nemá dostatečně silný důvod něco dělat. To je v 9 případech z 10 to, co ve scéně způsobuje tento problém.

Emoce postavy jsou trochu mimo

Možná je postava příliš melodramatická a rozpláče se pětkrát během prvních několika kapitol. Nebo každou chvíli řve a háže věcma, prostě se chová hystericky. Nebo je naopak naprosto robotická, ztuhlá a tím pádem nudná. Nemá vlastně moc osobnosti, je nevýrazná a nijak se nezapojuje.

Tohle jsou opačné přístupy ke stejnému problému. Jedním je ignorace skutečnosti, že emoce chybí, druhým je snaha ty emoce opravit a spravit tu propojenost s postavou tím, že autor ty emoce přidá. Odtud se bere právě to melodrama, protože ty emoce jsou navěšené, nevychází přímo z postavy. Někdy to může taky působit jako skutečně vyhrocené emoce, takže postav na něco reaguje velmi agresivně, zatímco jindy na to samé nereaguje vůbec nijak. A neexistuje žádné vysvětlení, proč to jednou bylo tak a podruhé zcela opačně.

Tohle se většinou děje proto, že pokud to emoční propojení s postavou necítíte, tak se je prostě snažíte tlačit do něčeho, co v té scéně mít chcete a působí to uměle. A čtenář často vycítí, že jsou postavy někam tlačeny autorským záměrem, nikoli přirozeným vývojem věcí.  Nepůsobí to pak autenticky, je zřetelné, že postavy do něčeho manipulujete.

Postava, kterou nemáte rádi

Čtvrtým znakem tohoto problému je, že píšete postavu, kterou nemáte rádi. Buď opravdu nemáte rádi, jak smýšlí a jak se chová, nebo se jí nemůžete dostat do hlavy. Její promluva vás vlastně nezajímá, její myšlenky vás zásadně nezajímají, její pocity jsou vám vlastně ukradené. Pokud vás s jakoukoli postavou pojí něco z jmenovaného a prostě si ji vůbec neužíváte, je to velmi přesné znamení toho, že s touhle postavou nemáte žádné propojení.

Shrnutí problémů:

  • Nevýrazný hlas postavy
  • Ve scéně nemá co na práci
  • Melodramatická, nedostatek emocí, náhodné emoce
  • Neužíváte si její psaní

Teď když už známe problém a jeho projevy, pojďme se podívat na to, co se tady doopravdy děje. Proč se tedy tohle vlastně děje. Ve většina případů je důvodem, proč se autor nedokáže s postavou propojit, to, že je postava nedovyvinutá. Neznamená to, že jste nad postavou nestrávili spoustu času, co se týče její osobnosti nebo jste se ji nesnažili pořádně navrhnout. Neznamená to taky, že o té postavě nic nevíte.

Znamená to jen, že o té postavě nevíte ty správné a podstatné věci. Obvykle vám proto články o psaní a další návody dají cvičení a rady, na co se soustředit, jenže ty obvykle tenhle problém ve skutečnosti neřeší. Znáte to, články, které se ptají stylem „jakou knihu by si postava vzala na pustý ostrov“ nebo „jaká je její oblíbená barva“ nebo „na co ze svého dětství nejvíc vzpomínají“. O takových věcech může být zábava přemýšlet a někdy mohou i pomoct.

Jenže nevyřeší ten klíčový problém vašeho propojení se s postavou. Protože obecně to není tolik o tom, že by postava neměla osobnost, je to proto, že nemají hloubku, nebo vy sami jejich hloubce nerozumíte. Proto je tady několik věcí, na které se můžete soustředit, které s tímto problémem opravdu značně pomohou.

Motivace postavy

První věc, na kterou se potřebujete soustředit, je motivace postavy. Co tuhle postavu žene dopředu? Tohle není ta samá věc jako cíl postavy, protože ten je hmatatelný. Motivace se na tenhle cíl soustředí na hlubší úrovni. To tedy podtrhává tento cíl? Proč postava vlastně chce tuhle věc?

Například máte postavu, která chce získat magický amulet, aby získala obrovskou moc. To vám prozradí hodně o tom, co se odehraje v příběhu, tedy že půjde právě po tomhle amuletu. Ale neřekne vám to nic hlubšího o té postavě. Ale pokud se budeme soustředit na motivaci k získání amuletu, zjistíme, že motivací je síla, kterou ta postava chce opravdu mít, pocit moci, postava chce být mocnou osobou.

To nám o této postavě říká celkově mnohem víc, protože primární motivace postavy výrazně ovlivní její chování. Nejen směrem k jejímu cíli, ale obecně, bude to mít vliv i v drobnostech a velmi malých situacích. Protože ta postava se bude vždycky pohybovat k věcem, které budou uspokojovat právě tuto její potřebu, vždycky půjde tímto směrem. Například může být přirozený vůdce, bude mít ráda pozici autority, může vystupovat proti osobám s větší mocí a ve vyšších pozicích.

Skrze tohle se dá s postavou hodně pracovat, abyste dosáhli emočního zapojení, pokud se jí dostanete do hlavy a zjistíte její primární motivaci.

Druhou okolností, na kterou vám hodně radím se zaměřit, je falešné přesvědčení postavy. Falešné přesvědčení, temné přesvědčení, někdo tomu také říká trauma nebo rána. Je to něco, co si postava myslí o sobě nebo o ostatních, případně celém světě a co je drží zpátky. Způsobuje jim to emoční bolest, vede je to k chybným rozhodnutím nebo k mizernému chování. V zásadě tohle bude nejhorší vnitřní vlastnost vaší postavy.

Projevy ve více ohledech

Je to něco, co si postava myslí a co ji přitom zraňuje a ona si to současně neuvědomuje, že jde právě o tohle. Negativní přesvědčení nebo nepravdivé přesvědčení. Například s tou postavou, která chce opravdu moc, může být vnitřně přesvědčená, že jediný způsob, jak jí dosáhnout, je ničením ostatních. Pokud tomu postava věří, tak je jasné, že se bude chovat zcela konkrétním způsobem. Budou se například chovat velmi zřetelně ve vztahu k lidem, kteří jsou v silnější pozici.

Mohou také lidi shazovat, likvidovat, mohou se snažit vypadat sami lépe nebo dokonce podvádět, aby se dostali dopředu. Tím pádem víme hodně o tom, jak budou v interakci reagovat. A tohle není velká reakce jen v tom ohledu, jak budou postupovat za svým cílem. Ovlivní to také malé průběžné interakce s dalšími postavami a projeví se to nejspíš v každé konverzaci. A ovlivní to prakticky každý prvek jejich chování.

Klíčové vlastnosti a projevy

Poslední věc, na kterou doporučuji se soustředit, jsou klíčové rysy postavy. Doporučuju proto vypíchnout jednu nebo dvě pozitivní vlastnosti spojené s motivací. Což pro takovouto postavu může být vůdcovství nebo zvyk na silnou pozici. Stejně tak je potřeba vypíchnout jednu nebo dvě negativní vlastnosti, které stojí právě na tom falešném přesvědčení. Panovačnost, lhaní, podvádění.

Klíčové detaily charakteristiky:

  • Motivace – emoční hnací motor
  • Falešné přesvědčení – nepravdivé přesvědčení o sobě nebo ostatních
  • Klíčové pozitivní a negativní vlastnosti

Teď, když jsme se dostali přes hlubší důvod tohoto problému a symptomy tohoto problému, podívejme se na nějaké příklady praktických řešení a aktivity, které můžete pro vylepšení situace udělat teď hned.

První možnost, hlavně pro lidi s velmi strukturálním přístupem a plánovače a lidi s obecně technickým vnímáním věcí

Jednoduše si vezměte kus papíru nebo otevřete počítač a sepište si ty klíčové body. Zaplňte je tím, co o postavě víte (Scrivener na tohle má vlastní velmi podrobnou šablonu). Když například už o postavě víte, že je lhář, tak můžete přijít s falešným přesvědčením, které se od této skutečnosti odvíjí, případně motivací. Proč je vlastně lhář? Co jí to přináší? Jak jí to komplikuje život?

A pokud znáte motivaci postavy, je to ještě jednodušší, protože můžete říct, že na základě této motivace bude mít takové a takové pozitivní vlastnosti. Když pak propojíte motivaci, přesvědčení a špatné i dobré vlastnosti, vyjde vám z toho velmi soudržná postava, která působí mnohem realističtěji i vůči čtenáři. Je to pak ale mnohem snadnější i pro vás jako autora.

Druhý recept je napsat dvě klíčové emocionální scény z pohledu této postavy

Je jedno, v jakém POV to bude provedeno, ale soustřeďte se na projevy této osoby během dvou důležitých scén. První je důležitá scéna z pozadí této postavy, nejlépe ta, která ji dovedla k vytvoření falešného přesvědčení, které ji aktuálně ovlivňuje. Soustředění na takovou scénu a dovednost se opravdu dostat do hlavy postavy – co si myslela, co zažila, co cítila – vám masivně pomůže zjistit, co je tahle postava vlastně zač. Pravděpodobně si pak opravdu vytvoříte emoční spojení, protože budete lépe chápat, odkud se tahle postava vzala.

Druhá scéna, kterou doporučuju, je emočně nejvypjatější scéna spojená s motivací postavy a jejím falešným přesvědčením, která se vyskytuje v samotném příběhu. Vyberte ale nějakou, která je s postavou a jejím charakterem opravdu spojená. Pokud máte postavu s vývojovým obloukem, bude to nejspíš scéna, kdy si svoje falešné přesvědčení uvědomí, což bude pro postavu opravdu velká změna. Musí totiž přijmout opravdu velkou změnu ve svém pohledu na celý svět.

Může to být také výrazná scéna finále, protože se kompletně zaměří na svou novou perspektivu a zahodí svoje chyby nebo chybné náhledy. Pohnou se tedy buď kompletně opačným směrem, nebo minimálně odlišným. Velmi dobrá pomůcka je to z toho důvodu, že si opravdu uvědomíte směrování této postavy a co to znamená, když se to změní. Vidíte, kde začala, a kam se ubírá teď. Pomáhá vám to zaplnit ten meziprostor a dává vám to opravdu komplexní porozumění a spojení s postavou.

Máte-li postavu bez oblouku, zvolte jakoukoli emočně vypjatou scénu, která se opravdu váže na jejich falešné přesvědčení. Nemusí to být ta změna, ale něco spojeného s jejich osobností.

Když nepomáhá nic

Pokud vám nic z uvedeného nepomohlo a pořád se tudíž nemůžete s postavou propojit, pak doporučuji podívat se na nějaké fotografie. Tohle nebude fungovat pro každého, ale může to pomoct velmi vizuálním autorům nebo těm, kteří mají problémy s představováním si. Pro mnohé lidi je to nepochopitelné, ale jsou lidé, kteří si zkrátka věci představit neumí. Pohled na něčí fotku vám může pomoci dostat se postavě do hlavy. Najděte si ovšem nějakou emočně výraznou, ne fotku do pasu.

Podívejte se po uměleckých fotkách nebo něčem, co zachybuje opravdu vypjatý moment. Potřebujete totiž, aby ve vás ten obraz něco vyvolal, abyste u něj něco cítili. Najděte si několik takových fotografií a pak zkuste zopakovat ta předchozí cvičení. Tedy vypíchnutí motivace, přesvědčení a vlastností nebo napsání scén, které se na ně vážou.

Dvě stránky téhož

Když budete mít v ruce ty fotky, také pomáhá postavit si vedle sebe dvě. Jedna z nich bude ukazovat, jak se postava prezentuje svému okolí, druhá bude představovat jejich vnitřní verzi, tedy jak se opravdu cítí. Právě tyto dvě stránky téže postavy vám o ní mohou říct hrozně moc. Jestli se vám přes všechno doporučené nedaří se s postavou emočně spojit, zkuste ji udělat trochu víc podle sebe. Je možné, že jste prostě jen vytvořili postavu, která nemá nic, co by vás samotné oslovovalo.

Přidejte jí třeba něco, čemu jste sami kdysi věřili a pak se to ukázalo jako zcela mylné. Dejte jí takový cíl, jak třeba sami bokem sledujete.

Řešení a cvičení:

Seznam klíčových charakteristik postavy (motivace, falešné přesvědčení, pozitivní a negativní rysy)

Napište dvě emocionální scény (část pozadí, které zformovalo falešné přesvědčení, emočně nejvypjatější scénu spojenou s motivací nebo falešným přesvědčením)

Podívejte se na emočně vypjaté fotografie (a pak zopakujte předchozí cvičení)

Přibližte klíčové vlastnosti postavy něčemu ze své vlastní osobnosti

Zdroj: EllenBrock