Ellen Brock: Jak se emočně propojit s vašimi postavami

autor: | Led 22, 2022 | Z Newsletteru | 0 komentářů

Ahoj lidi, tady je Ellen Brock a dneska budeme rozebírat, co dělat, když se nedokážete propojit se svými postavami. Existuje několik rozdílných situací, kdy se tohle stává.

V první řadě se to stává u autorů, kteří jsou více zaměření na příběh a shledávají zvraty a vývoj děje zkrátka zajímavějšími. A autoři tohoto typu mohou zjistit, že jim propojení s postavou dělá trochu problémy.

Další případ se týká autorů, kteří jsou normálně hodně spojeni se svými postavami, jenže zkoušeli tvorbu zápletky místo instinktivního psaní. A následně se zkouší přepnout z osnovací fáze do samotného psaní, přičemž zjišťují, že jim dělá problémy dostat se postavám do hlavy.

Dalším výskytem tohoto problému je, když je postava povahově velmi odlišná od samotného spisovatele, takže on nemá žádnou cestu, jak zformovat tohle propojení, takže je to pro ně velmi obtížné se do nich nějak ponořit.

Tohle jsou nejčastější případy výskytu tohoto problému, i když je mi jasné, že bude existovat ještě množství dalších. Dneska budu tedy rozebírat několik možných řešení, ale chci nejdřív definovat několik znaků a znamení, že se vám něco takového zrovna děje. Problém a příznak jsou tu vlastně totožné, takže to budu rozebírat zároveň.

Odlišený hlas postavy

Prvním příznakem nepropojenosti je to, že postava nemá vlastní hlas a zní prakticky totožně ve všech situacích. Zní tedy stejně, když jsou drzé, když jsou milé nebo když jsou naštvané. A chybí tu reálný pocit konzistence, což vychází z nepochopení emočního kontextu dialogu. Nerozumíte postavě do hloubky a nevnímáte to, co se u ní děje po emoční stránce. Cokoli, co jim vyjde z úst, tak bude znít stejně v pohodě, jako cokoli jiného. Jenže to nikdy nebude znít jako skutečná promluva skutečného člověka.

Ellen Brock: 8 kroků k zajímavým a komplexním postavám

Žádná role ve scéně

Druhým znakem je skutečnost, že postava v celé scéně vlastně nemá nic na práci. Tohle se hodně děje u vedlejších postav, můžete si všimnout, že jsou určitým způsobem tlačeny do pozadí. Můžete dokonce úplně zapomenout, že ve scéně jsou a zapomenout je použít. Pak se někdy přistihnete, že tam vkládáte promluvy nebo podněty jen proto, aby tyhle postavy měly na co reagovat, protože nějak nemají nic přirozeného, s čím by pracovaly. Nejsou tedy přirozeně zahrnuty do této scény.

Tohle se může stát i s hlavním hrdinou, v takovém případě vidíte hrdinu, který je ve skutečnosti jen proaktivní a nikdy není tím, kdo dělá první tah. Jen reaguje na to, co se jemu nějak děje. V takovém případě zjistíte, že potřebujete do jednotlivých scén přidat spoustu překážek, aby se v nich vůbec něco dělo. Protože hlavní postava se nehne a nezačne věci uskutečňovat sám od sebe. A tohle opět pochází z nedostatku emočního kontextu situaci pro tu postavu, takže postava nemá dostatečně silný důvod něco dělat. To je v 9 případech z 10 to, co ve scéně způsobuje tento problém.

Emoce postavy jsou trochu mimo

Možná je postava příliš melodramatická a rozpláče se pětkrát během prvních několika kapitol. Nebo každou chvíli řve a háže věcma, prostě se chová hystericky. Nebo je naopak naprosto robotická, ztuhlá a tím pádem nudná. Nemá vlastně moc osobnosti, je nevýrazná a nijak se nezapojuje.

Tohle jsou opačné přístupy ke stejnému problému. Jedním je ignorace skutečnosti, že emoce chybí, druhým je snaha ty emoce opravit a spravit tu propojenost s postavou tím, že autor ty emoce přidá. Odtud se bere právě to melodrama, protože ty emoce jsou navěšené, nevychází přímo z postavy. Někdy to může taky působit jako skutečně vyhrocené emoce, takže postav na něco reaguje velmi agresivně, zatímco jindy na to samé nereaguje vůbec nijak. A neexistuje žádné vysvětlení, proč to jednou bylo tak a podruhé zcela opačně.

Tohle se většinou děje proto, že pokud to emoční propojení s postavou necítíte, tak se je prostě snažíte tlačit do něčeho, co v té scéně mít chcete a působí to uměle. A čtenář často vycítí, že jsou postavy někam tlačeny autorským záměrem, nikoli přirozeným vývojem věcí.  Nepůsobí to pak autenticky, je zřetelné, že postavy do něčeho manipulujete.

Bookishpixie: O (příšerných) draftech/hrubopisech

Postava, kterou nemáte rádi

Čtvrtým znakem tohoto problému je, že píšete postavu, kterou nemáte rádi. Buď opravdu nemáte rádi, jak smýšlí a jak se chová, nebo se jí nemůžete dostat do hlavy. Její promluva vás vlastně nezajímá, její myšlenky vás zásadně nezajímají, její pocity jsou vám vlastně ukradené. Pokud vás s jakoukoli postavou pojí něco z jmenovaného a prostě si ji vůbec neužíváte, je to velmi přesné znamení toho, že s touhle postavou nemáte žádné propojení.

Shrnutí problémů:

  • Nevýrazný hlas postavy
  • Ve scéně nemá co na práci
  • Melodramatická, nedostatek emocí, náhodné emoce
  • Neužíváte si její psaní

Teď když už známe problém a jeho projevy, pojďme se podívat na to, co se tady doopravdy děje. Proč se tedy tohle vlastně děje. Ve většina případů je důvodem, proč se autor nedokáže s postavou propojit, to, že je postava nedovyvinutá. Neznamená to, že jste nad postavou nestrávili spoustu času, co se týče její osobnosti nebo jste se ji nesnažili pořádně navrhnout. Neznamená to taky, že o té postavě nic nevíte.

Znamená to jen, že o té postavě nevíte ty správné a podstatné věci. Obvykle vám proto články o psaní a další návody dají cvičení a rady, na co se soustředit, jenže ty obvykle tenhle problém ve skutečnosti neřeší. Znáte to, články, které se ptají stylem „jakou knihu by si postava vzala na pustý ostrov“ nebo „jaká je její oblíbená barva“ nebo „na co ze svého dětství nejvíc vzpomínají“. O takových věcech může být zábava přemýšlet a někdy mohou i pomoct.

Jenže nevyřeší ten klíčový problém vašeho propojení se s postavou. Protože obecně to není tolik o tom, že by postava neměla osobnost, je to proto, že nemají hloubku, nebo vy sami jejich hloubce nerozumíte. Proto je tady několik věcí, na které se můžete soustředit, které s tímto problémem opravdu značně pomohou.

Snažit se být dobrým autorem je naprostá ztráta času

Motivace postavy

První věc, na kterou se potřebujete soustředit, je motivace postavy. Co tuhle postavu žene dopředu? Tohle není ta samá věc jako cíl postavy, protože ten je hmatatelný. Motivace se na tenhle cíl soustředí na hlubší úrovni. To tedy podtrhává tento cíl? Proč postava vlastně chce tuhle věc?

Například máte postavu, která chce získat magický amulet, aby získala obrovskou moc. To vám prozradí hodně o tom, co se odehraje v příběhu, tedy že půjde právě po tomhle amuletu. Ale neřekne vám to nic hlubšího o té postavě. Ale pokud se budeme soustředit na motivaci k získání amuletu, zjistíme, že motivací je síla, kterou ta postava chce opravdu mít, pocit moci, postava chce být mocnou osobou.

Podrobnosti o dostupnosti zbytku textu zde.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.