Články, překlady, videa

Hodnocení, recenze

Z newsletteru

Naefarpedie (přehled)

Knihy, povídky…

Bonusy

přihlášení

Jenna Moreci: 10 věcí, které autorům nikdy neříkejte

Když se lidé doví, že píšete, stává se taková divná věc, že si vezmou vlastní nohu a vrazí si ji obrazně do huby. Lidé obecně neví, co dělat s autory a jak se v naší společnosti chovat. Jsme neobvyklí. Nejsme součástí statu quo a to lidi vždycky mate. A zmatení lidé většinou říkají totální blbé sračky. Takže pokud znáte nějakého autora a nechcete, aby si představoval velmi kreativní způsoby, jak vás v knize zabít, mám pro vás pár tipů…

Následuje desatero věcí, které byste nejspíš autorům neměli nikdy říkat. A pokud jste autoři, tak jste je pravděpodobně už všechny slyšeli. No není to úžasné?

Číslo jedna: Je tvoje kniha dobrá?

Ne, je to totální kopa sraček. Omluvte mě, půjdu se utopit ve vlastních slzách. Co si kurva myslíš, že ti asi řeknu? Opravdu, jakou reakci očekáváš a hledáš? Tahle otázka je naprosto tupá na ve spoustě ohledů. V první řadě proto, že autoři mají sklony pochybovat sami o sobě a o své práci. Pokud tuhle otázku položíte, nejspíš si dotyčný sám pro sebe řekne Ne, jsem nejhorší autor ve vesmíru. Zadruhé, pokud má autor, kterého se ptáte, aspoň polovinu mozku, samozřejmě, že řekne, že je dobrá. Chce totiž, abyste si tu knihu koupili. A zatřetí je to prostě jen zcela arogantní otázka. Otázka na vás Co vy jste kurva v životě dokázali? Já jsem aspoň testovala svou tvořivost a neustále si rozšiřuju obzory. Vy jste nejspíš akorát přidávali záložky z Pornhubu, měli byste se stydět.

Číslo dvě: Můžu mít výtisk zdarma?

Ne, ty laciný zkurvysynu. Na této otázce je neskutečně otravné hlavně to, že skoro vždycky přichází po té první. „Je ta kniha dobrá? Můžu ji mít zadarmo?“ Kamaráde, ty prostě ty hovna trefuješ na všech frontách, co? Nikdy nepochopím lidi, kteří po autorech chtějí knihy zdarma. Rozumíte tomu, že potřebujeme peníze k živobytí, žejo? Ano, samozřejmě si psaní užíváme, ale taky to, co napíšeme, prodáváme, abychom si mohli koupit jídlo a nechcípli. Takže tady je návrh, i když možná trochu šílený. Když si chceš přečíst knihu, možná si ji kup. Jenom takovej návrh.

Číslo tři: Mám výbornej nápad na knihu. Ty to napíšeš a rozdělíme si výdělek

Takže za prvé, tvůj nápad je k prdu. Ani to nepotřebuju slyšet, prostě to vím. Zadruhé, mám spoustu vlastních nápadů, který chci zpracovat. Nepotřebuju tvůj vlkodlačí Yeetti sexuální trojúhleník plný mučení. „Ale Jenno, můj nápad je vynikající, určitě na tom zbohatneme! Ve skutečnosti nic z toho není pravda a ty seš blb. Ještě horší je, když někdo chce, abyste napsali jeho životopis. Nepotřebuju slyšet nic o tvém mizerném životě, žiju svůj vlastní, takže tohle mám pokrytý.

Číslo čtyři: Můžu být ve tvé knize?

Oho, samozřejmě. Strávila jsem roky konstruováním tohoto textu, tak proč to neudělat celé o tobě. Tenhle člověk přichází v bohatém spektru typů. Někdo chce jen zmínku o svém jméně. Což by bylo docela v pohodě, kdyby většinou neměli nejhorší jméno na světě. Můžu mít svoje jméno ve tvé knize? Samozřejmě, Dane Dansone, tvoje jméno je tak zábavné a neobvyklé. Už se toho nemůžu dočkat. Pak je tu typ, kterého naprosto nemůžu vystát. Ten chce totiž celou postavu založenou na sobě samém. No, to může být trochu problém, protože jak se ukazuje, už v tom příběhu netolerovatelného vola mám. Ale ten nejhorší přichází nakonec. Nejen, že chce svoji postavu, ale má naprosto jasně určené detaily o její úloze v příběhu. No, ta postava musí být krásná, samozřejmě, ale ne nedosažitelná. Představ si kombinaci Megan Fox a Kate Hudson. Rozumíš, jako já. Měla by být fakt silná a hrdinská, ale taky laskavá a soucitná. Opravdu chytrá, ale taky trochu nejistá a vtipná. A rozhodně má ráda kočky, ne psy. Bude mít taky opravdu velký meč a umí létat. Sorry, chceš tu postavu napsat sama? Nebo co takhle rovnou celou knihu? Vlastně si myslím, že mě vůbec nepotřebuješ, takže já prostě půjdu.

Číslo pět: Jo, já vlastně taky píšu knihu…

Rozumíš, když na to mám čas. Jasně, protože to je přesně to, proč já píšu knihu, protože mám hrozně moc volnýho času. Když tohle někteří autoři slyší, tak je to značně urazí. Berou to totiž jako urážku veškeré své práce, hrůz a obětí, které museli učinit. Když tohle slyším, nejsem uražená, jenom je to to samé, jako když o sobě člověk sám prohlásí, že žije v bludech. Trvalo ti hodinu, než jsi dokázal dát dohromady správný email, ale samozřejmě si myslíš, že dokážeš hnedka napsat knihu. Když máš čas, samozřejmě. Okey šílenče, tak hodně štěstí.

Číslo šest: Takže čím se vlastně živíš?

Proboha, neměla jsem vůbec tušení, že psaní je jen fiktivní práce. Co dalšího ještě není skutečné? Jsi ty skutečný? Jsem já skutečná? Na rovinu, hodně autorů má ještě další práci, ale pro některé z nás je to skutečně zdroj příjmů. Tohle je práce. Jenže i když tohle lidem vysvětlíte, tak to většinou jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Prostě řeknou Ale psaní není skutečná práce. Nebo Musí být fajn, nemuset pracovat. Co váš vede k názoru, že psaní knihy není práce? Zkusili jste to někdy? Ne? Proč? No zní to hrozně náročně, je to složité a vyžaduje to spoustu času. Je to práce. Já na tom makám do morku kostí, moje ruce se změnily na drápy.

Číslo sedm: To máš kliku, taky bych chtěl moc nedělat celej den nic

Tenhle komentář je podobný předchozímu, ale jde ještě o jeden krok dál. Nejen, že nepracujeme, ale vlastně neděláme vůbec nic. Knihy se nám prostě jen zhmotní na obrazovce. Prostě magie. Existuje tu nedorozumění, že „psaní znamená nedělat nic“, protože vyžaduje, abyste dlouhou dobu seděli na zadku. Což je tak trochu logický závěr, protože vlastně žádná jiná práce nevyžaduje dlouhé sedění na zadku. Jako třeba někde u přepážky nebo v bance, obchodník na burze nebo milion dalších zcela běžných profesí. A já to vím, protože jsem ty práce dělala. A víte, co jsem dělala celý den? Seděla na zadku. Jenom proto, že moje pracovní místo je moje postel, neznamená to, že nepracuju. Jen to znamená, že moje pracoviště je mnohem pohodlnější, než to tvoje. A tohle pohodlí potřebuju, protože ta profese mě pomalu přivádí k šílenství.

Číslo osm: Takže to bude něco jako dalších 50 odstínů šedé? Nebo Stmívání nebo Hladové hry?

Nebo zkrátka jakákoli jiná kniha, která se stala natolik populární, že ji někdo zfilmoval během poslední dekády. Tohle není ani tak urážlivé, jen už je to hrozně otřepané. V první řadě se tímhle nejspíš řadíte mezi lidi, kteří se dívají jenom na filmy. Nepotřebuju číst knihu, film je vždycky lepší, žejo? Tito lidé jsou cvoci. Doslova nemáš absolutně tušení, o čem ta kniha je. Proč náhodně předpokládáš, že píšu o BDSM? Vlastně víš co? Já to ani nechci vědět. Jen zlomek zlomku zlomku zlomku autorů vidí svoji knihu doputovat na plátna. Průměrný profesionální autor se tím směrem cíleně nevydává. Naším motorem je potřeba vyprávět příběhy, ne potřeba slávy. A pokud jste v tom kvůli slávě, tak jste udělali kritickou chybu.

Číslo devět: Měli byste si udělat přestávku?

Autorský blok? Dejte si přestávku. Potíže se zápletkou? Dejte si přestávku. Nemáte inspiraci? Dejte si přestávku. Pokud vezmeme v úvahu všechny tyhle přestávky, tak tu knihu napíšete tak za 50 let. Profesionální autor ví, že aby knihu napsal a dařilo se mu v odvětví musí sedět na zadku a psát, nemůže si dovolit přestávky pokaždé, když „nemá inspiraci“. Dovedete si představit, co by se stalo, když budete tohle aplikovat na normální práci? Dostanete padáka. Takže když mi říkáte, abych si udělala přestávku, vlastně mi říkáte – Chci, abys neuspěla. To fakt není dobře, náhodný idiote.

Číslo deset: Pokud chcete autora opravdu vytočit, tohle je ideální otázka: Už máš zápletku? Už máš kapitolu? Už máš napsanou knihu

Ne, nejsem hotovej, přestaň se ptát. Tady je takovej návrh. My autoři se soustředíme opravdu tvrdě a kdy nám někdo furt kouká přes rameno se slovy Máš to hotový? Máš to hotový? Máš to hotový? Máš to hotový? nám moc nepomáhá. Napsat knihu vždycky nějaký čas zabere, až to bude hotový, dovíš se to.

Takže to je deset věcí, které autorovi neříkejte, pokud ho nechcete opravdu nasrat. Na druhé straně, my jsme docela dost asociální druh, takže je docela slušná šance, že už tě nenávidíme. A pokud jste autor a tohle slýcháte, nebojte se, časem si vyvinete odolnost. Teda, aspoň mi to říkali.

Zdroj: JennaMoreci