Často jsem žádán, abych popsal proces svého psaní (nebo, jako v tomto případě, někoho zajímal můj revizní proces), takže jdeme na to. Tradičně jsem pracoval čtyři hodiny denně, momentálně jsou to tak tři (Jsem efektivnější? Možná.). Pracuji na veřejných místech obklopen mnoha lidmi a tento způsob preferuji.
Když konečně odesílám rukopis, je obvykle docela vyčištěný a hned vám řeknu proč. Kdykoli si sednu k psaní, začnu opětovným čtením a editováním toho, co jsem napsal minule. Tohle mě opět dostane do správného tempa, tónu, rytmu a naladění, abych si připomněl příběh. Taky to ulehčuje mé mysli – nemám rád, když za sebou nechávám části, které potřebují nějakým způsobem vylepšit. Jinými slovy, chci, aby kompletní část příběhu byla tak kompletní, jak jen to jde.
Někdy to docela komplikuje revize na základě editorova náhledu. Nevadí mi přidávat celé části, nevadí mi ani mazat celé části. Ale přidávání nového obsahu do již existujících částí je velmi obtížné, protože mi jde o to, aby scény byly tak hladké, jak jen to jde. Jeho u domečku z karet – jakákoli základní změna plynutí scény to může celé úplně zničit.
Existovalo nějaké rčení ohledně tvorby perfektního scénáře: že je to scénář, kde nejsou možné žádné změny (aniž by se celý zhroutil). Něco jako blbuvzdorný scénář, takže ho producenti nemůžou zvorat. V těchto dnech se ale zdá, že žádný scénář nepřežije bez zásahů (a většina toho, co se dostane na plátno, to, zdá se, potvrzuje. Představte si psát scénu, kde zápletka závisí na extrapomalých bombardérech, kteří vypouští ve vesmíru bomby….kde, no…není žádná gravitace. Nebo, když už jsme u toho, bomba na principu studené fúze, která má zmrazit sopku? Kterého blba napadlo, že by studená fúze měla věci mrazit?). Sakra, to jsem odbočil. No k tomu procesu psaní se ještě dostanu…
0 komentáøù