Ať už se zajímáte o psaní v jakékoli míře, na tento fenomén narazíte dříve nebo později zcela nevyhnutelně. Buď s ním sami nemáte problémy (zatím:-) a jen si o něm něco přečtete nebo kouknete na video. Nebo vás samotné ta sranda potká a pak řešíte, jak z toho doprdele ven. Na následujících řádcích si ho dovolím rozebrat a zdůvodnit, proč je zavedená koncepce autorského bloku kravina, která způsobuje zřejmě mnohem víc problémů než to, co se snaží popsat a rozebrat.
„Vše je v mysli.“
Tuhle myšlenku či radu jsem prvně našel v knize Bojovník karate Austina St. Johna, kterou jsem dostal pod stromeček někdy ve dvanácti letech – tehdy jsem na základce ještě chodil s mamkou na karate.
Jenže ono se to zdaleka netýká jen psaní, ale naprosto čehokoli. Protože nastavení mysli je tou první dlaždičkou na cestě naprosto k čemukoli. Mysl určuje zbytek, nastavení mysli má na svědomí naše další jednání naprosto ve všech ohledech a po celý život. Bez výjimek.
Z této premisy vychází i další a asi nejpřesnější myšlenka, kterou jsem o autorském bloku kdy našel:
„Nemůžete se promyslet psacím blokem.
Musíte se propsat myslícím blokem.“
V těch dvou větách je zakopaný pes. Slova na monitoru mají na svědomí naše prsty bušící do klávesnice. Ty ruce ovládá hlava. Takže pokud se ruce odmítají pohnout, není to jejich chyba, je to opravdu jen a pouze v hlavě – tedy pokud zrovna nemáte u konkrétní části těla svalovou paralýzu nebo něco obdobného.
Myslící blok může mít několik příčin
Absence námětu a myšlenky
Tou první je, že nemáte v zásadě co sdělit. Možná jste autor, který se zkoukl v nějakém aktuálním literárním trendu a řekl si, že napíše „taky takovej bestseller“. Vaší motivací pak ale není samotné psaní, ale snaha být in a kůl. Možná si představujete ty zástupy fanoušků a fanynek, autogramiády, rozhovory, knižní křty a poličku plnou hřbetů, na kterých se blejská vaše jméno. Jen tam už možná nezůstává místo na ty osamělé hodiny před monitorem, kdy jste to jen vy, ruce, klávesnice a bílá obrazovka.
Pokud má autor co sdělit aspoň v zárodku, může ho takový trend ovlivnit, jenže už má co ovlivňovat, neusazuje se na zelené louce. Začal psát z vnitřní potřeby, kterou literární trend možná víc rozpálil. V autorově duši už zkrátka bylo palivo, které jen čekalo na jiskru.
FOF – Fear Of Failure – Strach ze Selhání
Druhým možným důvodem je, že se bojíte selhání a chcete, aby to napoprvé bylo dokonalé a nepotřebovalo to žádný přepis. Máte zkrátka představu, že musíte přijít a na první dobrou vysmrknout naprosto geniální stránku.
Prozradím vám smutnou věc – tohle nejde a smiřte se s tím.
Prozradím vám ale i příjemnou věc – nikdo po vás tohle kurvadrát nechce.
Jakýkoli text budete NĚJAK ladit a nejspíš NĚKOLIKRÁT. Dokonalost je prostě pitomost, mýtus, chiméra, ideál a lze se k ní jen přiblížit, nelze ji zvládnout. Přiblížíte se k ní právě psaním – čím víc toho napíšete, tím míň těch mezistupňů při ladění bude potřeba. Jednoduše proto, že praxe dělá mistra. Opakuji: PRAXE dělá mistra, nikoli dumání nad prázdnou stránkou.
Na tento důvod existuje jedna docela dobrá rada – dovolte si psát sračky. Dovolte si zcela cíleně psát naprosto kraviny, dadaismus básničky – cokoli. Ještě jednou: COKOLI. Protože ono už jenom to bušení do klávesnice vás kolikrát zachytne jak háček rybu a po pár větách zjistíte, že plavete s proudem a načínáte tu scénu, které jste se tak dlouho báli. A zjistíte taky, že to vůbec nebylo tak hrozný, jak jste čekali.
„Vstup do mě, o ty veliká…“
Třetím důvodem může být jakási nábožná úcta k psaní, která vás vnitřně ochromuje, paralyzuje a odzbrojuje. Při doteku kláves se cítíte jako v chrámu na bohoslužbě, kde si nesmíte ani odkašlat nebo se podívat na hodinky. Z jakýchkoli důvodů jste přijali představu, že psaní je náboženský rituál vyžadující tři prameny měsíčního světla v úplňku, krev novorozence, obřadní roucho, pozlacenou dýku, střevo z rosomáka a pannu s rovnou páteří (hmm…otázka, jestli se taková dá v Česku vůbec sehnat…).
Tohle je iluze. Iluze dost možná vzniklá z toho, že u nás vznikají knihy roky a povídky měsíce. Doporučuji část „Rychlé psaní vs. Dobré psaní“ tohoto článku Honzy Kotouče, kde rozbíjí mýtus, že jen dlouho psané knihy jsou dobré knihy.
Psaní není nábožná činnost. Psaní může být naprosto stejná činnost jako pletení, háčkování, luxování, mytí oken, štípání dříví, dláždění chodníku nebo plení záhonku. Zahoďte zbytečný respekt k této činnosti, pokud vás má jakkoli omezovat.
Něco nám tu chybí…
Čtvrtý důvod záseku mívá na svědomí skutečnost, že vám pro samotný příběh něco chybí. Já se třeba před delší dobou zasekl cca v půlce svazku. První díl série byl poměrně přímočarý, v tomhle už se těch linií prolíná asi pět a postupně se mi setkávají a zase rozdělují. Tu půlku jsem napsal skoro na zátah. Jenže pak přišel problém, protože mi chybělo pozadí, na kterém se ta věc odehrává – názvy ulic, jména pro gangy, mechanismy, jak ve městě některé věci fungují.
Víte, co jsem udělal? Začal jsem to, co jsem měl v hlavě, psát „na zeleném pozadí“. Popisy toho, co už existovalo, dialogy postav beze jmen (lupič A a lupič B apod.) a scény s tím, co už jsem měl vytvořeno. Výsledkem bylo víc jak 30 000 slov za poslední měsíc a spousta termínů a dalších situací, které mě napadly během psaní.
Vtipný je totiž to, že napsaná scéna vám obvykle odhalí jednu či více možností dalšího postupu – buď ji někde využijete rovnou, nebo si řeknete „aha, to napojím pozdějc, teďka potřebuju ještě tuhle“. Ten příběh se blíží ke kulminaci a momentálně o něm mám mnohem jasnější představu včetně toho, co konkrétně potřebuju dotvořit z pozadí, kde se odehrává, co si musím ještě zjistit atd. Pokud máte nosnou myšlenku a téma, tak vás slušně navržený příběh umí navést sám. Už to není ani tak tvoření jako odhalování. Prostě chodíte sem a tam se štětečkem a odkrýváte kostru dinosaura.
Akorát místo štětečku bušíte do kláves a odhalujete postupně propojení ve vlastní hlavě.
PS: Mrkněte se na Osudové setkání se Seanem Connerym, podává tyhle lekce mnohem líp, než bych to kdy svedl já;-)
0 komentáøù