Dneska si rozebereme sedm častých omylů, kterých se noví autoři dopouštějí. Pokud jste se zrovna rozhodli napsat novelu a jste v procesu noví, nejspíš jste se některých z následujících omylů už dopustili. Doufám, že jejich identifikováním můžete začít také pracovat na jejich nápravě, abyste se jim do budoucna vyhnuli. Buď rovnou v draftu, nebo v rámci revizí. Dobrá zpráva je, že se to všechno dá napravit.

Infokupy

Tohle je něco jako hvězdokupa ve vesmíru, akorát je to plné informací. Tohle vzniká, když hlavně na začátku knihy nacpete do textu obrovskou informací o světě a dalšího informačního pozadí. Když začnete první stránku a vaše postava celé tři odstavce představuje sebe sama, odkud pochází a jak se cítí, to je infokupa.

Často se to týká taky informací o světě, ve kterém se příběh odehrává. Váš čtenář nepotřebuje znát veškeré mechanismy vašeho světa, a jak to funguje hnedka od začátku. Tyhle informace postupně odhalujte v průběhu celého příběhu pomocí aktivních a zajímavých scén a dialogů vašich postav.

Popisování

Tohle je podobné jako předchozí bod, tedy popisování naprosto všeho. Tím myslím postupné popisování čehokoli, co vaše postavy dělají nebo co se jim samotným děje. Jenže tohle váš čtenář nepotřebuje vědět, aby si váš příběh skutečně užil. Jedná se o situace, kdy postava vstane, něco si oblékne, nejdřív si teda dá ještě sprchu, pak má snídani s rodinou a pak jde někam do práce nebo do školy. A tak dále a tak dále.

Nepotřebujete popisovat každou minutu naprosto běžných denních činností. Tohle velmi zpomaluje tempo psaní i zápletky a upřímně, je to obvykle docela nudné. Tenhle popis totiž většinou postrádá jakýkoli konflikt a konflikt je to, co posouvá zápletku dopředu.

Míra konfliktu

Dalším klasickým problémem je nedostatek konfliktu. Konflikt je soubor věcí, které se pletou postavám do cesty k tomu, co ony samy chtějí. Jde tedy o překážky, které musí překonat, aby dosáhly toho, co chtějí nebo potřebují. Z konfliktu taky odvozujeme sázky, tedy to, o co může postava přijít, pokud cíle nedosáhne. A tohle je základní pohon dobrého vyprávění. Dobrý konflikt. To nemusí nutně vždycky znamenat, že jde o smrt nebo o konec světa.

Dobý konflikt může být klidně hádka s kamarádem, nebo že postavě někdo líbí, ale ona jemu ne. Všechny tyhle skutečnosti jsou konflikty, některé zajímavější než druhé. Ale pokud je vaše zápletka inertní nebo zkrátka nemáte na příběh požadovaný ohlas, zamyslete se právě nad konfliktem. Je ho tam opravdu dost mezi postavami a kolem nich? Tohle je hrozně častá chyba nových autorů, kdy se hlavní postavě v zásadě vůbec nic neděje.

Případně to, že hlavní postava je dokonalá a nemá naprosto žádné chyby. Tyhle věci jsou ruku v ruce a splétají se právě v konfliktu. Když je vaše postava bezchybná, dobrá naprosto v čemkoli a nemá žádné chyby, nebude existovat konflikt mezi ní a dalšími postavami, ani její vlastní vnitřní konflikt. Poměrně často se noví autoři bojí zašpinit svoje postavy a udělat je trochu negativní. Aby měly nějaké chyby, třeba se s nimi špatně dohadovalo a taky aby se jim děly nějaké špatné věci.

I když už jste třeba za prvním draftem nebo dál, bývá náročné dělat postavám špatné věci. Dávejte jim do cesty překážky a udělejte jejich cestu skrze příběh za jejich cílem náročnou. Máme rádi svoje postavy a neradi jim dáváme do cesty hnusné věci. Jenže pak se to zlomí a už se jen ptáte „mám ho zabít?“ Zabíjení postav je legrace, ale velmi často jim na začátku nechcete nijak ubližovat.

Zkuste se zamyslet, co nejhoršího se vaší postava může stát. Pak to udělejte. Bude to mnohem zajímavější, mnohem dynamičtější a všechno tohle vytváří dobrý konflikt.

Značení dialogu

Hodně začínajících autorů má hodně zmatené značení dialogů. Prvním omylem je, že každá linka jejich promluvy má dialogovou značku – řekl, promluvil apod. Nemusíte identifikovat mluvčího na každém jednotlivém řádku dialogu. Měli byste to ovšem dělat průběžně, aby čtenáři neztratili přehled o tom, kdo co řekl a,  kde se lidé zrovna nachází. Nejčastějším tagem by ale mělo být „řekl“.

Řekl je neviditelná dialogová značka, kterou čtenáři nevnímají. Mnoho nových autorů používá nejrůznější podivné novotvary, jen aby nahradili právě „řekl“. Problém je, pokud je každá dialogová značka příliš kreativní a specifická. V 95 % případů můžete v dialogu opravdu zcela bez obav použít „řekl“.

Interpunkce

S tímhle je také spojená interpunkce, která by měla být opravdu uvnitř uvozovek, a navazujete malým písmenem:

„Souhlasím,“ řekl Michal.

Příliš mnoho pohledů

Tohle je docela nový problém, který se u nových autorů dříve tolik neobjevoval. Knihy mají tři čtyři i třeba šest nebo sedm POV postav. A je to nejspíš následek několika velmi úspěšných knih, které tenhle trend zavedly a mají ho opravdu dobře udělaný. Jenže ve většině případů příběhy prostě další úhly pohledu nepotřebují. Tyhle pohledy ve skutečnosti znehodnocují příběh a ubírají pozornost. Krom toho více těchto pohledu je velmi náročné provést správně.

Největší problém je tohle u dvou postav, muže a ženy, tedy nejspíš postavy a partnera. Ve většině případů totiž při pohledech nebude možné rozlišit, z jaké perspektivy zrovna příběh ubíhá. Dalším problémem pak je, pokud je jedna postava mnohem zajímavější než ta druhá. Pokud k tomu dojde, pak k sobě jeden z pohledů přitáhne příliš pozornosti a čtenář bude vlastně frustrován nutností absolvovat tu druhou perspektivu.

Proto je kolikrát nejlepší vypustit ostatní pohledy a zabývat se jen tou postavou, která má v příběhu nejdelší cestu a má toho nejvíc co ztratit. Při přílišném množství pohledu se začne pozornost nevyhnutelně stahovat k jednomu, dvěma, maximálně třem pohledům. Jediné, čeho pak dosáhnete, bude, že některé kapitoly budou čtenáři prostě přeskakovat, protože konkrétní úhel pohledu je nebude vůbec zajímat. Tenhle způsob vyprávění chce opravdu autorský um.

Syndrom bílého pokoje

Poslední ale rozhodně velmi důležitý začátečnický omyl. Tohle souvisí s problémem „ukazovat, neříkat“. K syndromu bílého pokoje dochází v momentě, kdy postavy během scény chodí, mluví, interagují a tak dále. Jenže by to všechno mohly dělat v bílém pokoji, protože neposkytnete žádný popis místa, žádné detaily nebo kontext toho, kde a jak se tohle odehrává, takže si nedovedou nic představit.

Syndrom bílého pokoje vede k velmi generickým a prázdným příběhům. Pokud si čtenáři nedovedou představit scénu nebo postavy, případně akce, tak se budou poměrně nudit. Jádro napravení je psát, jak píšete, ale během revize se zamyslete nad vizuálem, který poskytnete čtenáři. Nepřehánějte to popisováním naprosto všeho, protože se můžete dostat do problému infokupy. Je to všechno o rovnováze. Mějte ale na paměti, jaký obrázek během čtení vyvoláváte ve svých čtenářích.

Zdroj: AlexaDonne