Tohle má co dělat s dramatickou ironií. Když je příběh vyprávěn tak, že obecenstvo je napřed před postavami, vědí víc než postavy, tak může odhadnout i konec příběhu. Když to uděláte, zájem se změní, není to otázka „kdo to udělal“, protože obecenstvo zná všechna fakta. Není to nejspíš ani otázka toho, jak se to celé vyvine, protože vědí nejspíš i tohle.

Otázky v takovém případě zní proč a jak. Jak a proč tahle postava nebo soubor postav udělal to, co udělal a co už víme, že udělal. Tohle je mimochodem důvod, proč když podruhé vidíte opravdu dobrý film, tak si ho často užijete mnohem víc. Protože znáte všechna fakta, znáte konečný výsledek, ale napodruhé pozorujete pozorněji chování postav kousek po kousku. A začínáte rozumět jejich proč a jak až do úrovně podvědomí.

Rozumíte silám, které jsou mimo kontrolu samotných postav, tedy jak a proč tyhle postavy dělají, co už víte, že dělají. Takže efekt toho, že publikum je před postavami a vznikne dramatická ironie, je nepochybně větší zapojení. Je to však zapojení do jak a proč, tedy do jiných složek.

Zdroj: RobertMcKee