Články, překlady, videa

Hodnocení, recenze

Z newsletteru

Naefarpedie (přehled)

Knihy, povídky…

Bonusy

přihlášení

iWriterly: Běžné omyly nových autorů, 13 věcí, kterým se vyhněte

Noví autoři často dělají pořád ty samé chyby. Nejde rozhodně o vyčerpávající seznam všech chyb, kterých se nový autor může dopustit, jde ale o přehled nejobvyklejších, na které můžete narazit.

Psaní příběhu, který byl proveden už mnohokrát

Mám tím na mysli zpracování motivu, který je v konkrétním žánru prováděn prakticky neustále. To se hodně děje hlavně ve fantasy v podobě vyvoleného. V romantice je to zase motiv milionáře. Ve fantasy nějakou dobu jela elementální magie. Není to tak dávno, co měli svou hodinu upíři. Kolem toku 2000 bylo hrozně in, když se do upíra zamilovala středoškolačka. Magickou školu zpopularizoval Harry Potter.

Autoři nováčci píší často příběhy, které jsou zkrátka přehnané, protože čtou starší knihy. Obvykle aktivně nečtou ty nejnovější, tedy z letoška nebo doby před 2 – 5 lety. A tyto rysy už jsou zatuchlé a agenti a redaktoři už je nechtějí. Autoři nováčci je ale stále mají v oblibě, protože čtou starší věci. A řeknou si, že by tomu mohli udělat spinn-off, ačkoli to už tak zajímavé není.

Psaní rysu bez jedinečnosti

Opět tu máme koncepty vyvoleného, obtížné loupeže, milostného trojúhelníku, výpravy za velkým úkolem. Všechno tohle už bylo nějak provedeno, problém je, když je uděláte naprosto identicky s tím, co už je na pultech obchodů. Nebo ještě lépe jako je to v populárních knihách, které jsou v obchodech. Je to vlastně ideální způsob, jak dosáhnout rychlého odmítnutí.

Příliš klišé na malém prostoru

Rozdělme si rysy a klišé. Rysy jsou věci jako vyvolený, jde o motiv v příběhu, který můžete zpracovat jedinečným způsobem. Klišé je konkrétní forma zpracování, jako zbělení kloubů na volantu, abyste ukázali, že řidič je vystrašený. Jde prostě o nadužívaný popis, konkrétní způsob, který byl využit až k smrti a nevyvolává v mysli čtenáře žádné nové představy a pocity. Právě proto, že už to bylo zpracováno tolikrát.

Příliš popisování kontra ukazování

S tímhle bojuje asi 80 % nových autorů. Týká se to pocitů postavy, jaké mezi sebou mají postavy vztahy, okolní prostředí a počasí. Velmi často se dají tyhle věci ukázat uvnitř samotné scény. Nemusíte zastavit scénu a oznámit, že všichni měli kabáty, protože byla zima. Můžete prostě popsat kabáty, a protože to nebude fantasy, tak čtenář pochopí, že je tam asi zima. Nebo si uvnitř oklepou sníh z bot. Mezitím vidíme, jak se postavy chovají, máme informace o prostředí a dovídáme se to všechno skrze ukázání.

Problém květnatého psaní (flowery writing)

Tohle je opravdu častý problém nováčků a sama jsem se to dělala taky. Nevím, jestli mají všichni noví autoři potřebu tužit svoje psací svaly nebo jaký to má motiv, ale dělá to opravdu spousta nových. A nějak chceme psát literární fikci, ale píšeme žánrovou fikci. Nevím, proč se tohle děje, hrozně moc nových autorů přidává do svého psaní úplně celý thesaurus a tváří se přitom, že tam ta slova patří a že je používají správně. Nebo že je čtenáři dokonce znají a budou okamžitě vědět, co to znamená. Pokud píšete knihy pro věkovou úroveň 8 – 12 (middle grade fiction), pak nemůžete používat bláznivý jazyk, musíte psát na míru tomuto publiku.

Tohle není nic proti literární fikci (díla, která nespadají přímo do konkrétního žánru), jen tady zrovna mluvíme o žánrové. Pokud tedy do psaní dáváte hrozně moc přídavných jmen a příslovcí nebo dalších slovních druhů, dost možná máte problém s květnatým jazykem.

Psaní na slova a slovní vatu

Používání vyplňovacích slov, která nemají žádný vliv na význam. Jakmile je totiž odstraníte, věta se obsahově nijak nezmění. Stejně tak zahrnují přídavná jména a příslovce, která v mnoha případech fakt nejsou potřeba. Když píšete na slova, možná ani nemáte problém se slovní vatou ale s ekonomikou psaní. Možná potřebujete tři věty na něco, co se dá pohodlně popsat jen jednou.

Možná jste jen „overwriter“, takže vaše kniha je moc dlouhá. A koukám se přitom i na sebe, protože můj první rukopis měl 200 000 slov a jednalo se o YA fantasy. Většina knih v tomto žánru by měla být někde mezi 75 – 80 tisící slovy, 100 tisíc maximum. Takže jsem byla na dvojnásobku. Takže pokud máte příliš slov, prostě jste jen „overwriter“. V tom případě potřebujete pořádné betačtenáře a trochu to osekat. Takový člověk vám třeba řekne Ty jsi potřeboval tři věty na to, abys popsal, že postavy vlezly do hospody? Kolikrát stačí jen analyzovat text kvůli slovní vatě, a uvidíte, o kolik se zkrátí.

Předpoklad, že vaše kniha bude další bestseller

Mnoho nových autorů, zvláště když posílají rukopis do nakladatelství, automaticky předpokládá, že budou nová J. K. Rowling. Zaprvé trocha skromnosti, lidi. Potřebujeme být trochu skromní a profesionální. Hlavně v komunikaci s nakladatelem, protože pak děláme profesionální dojem. Tedy lidí, se kterými se bude dobře komunikovat a spolupracovat. Zkuste se o něco méně soustředit na to, co dělají ostatní autoři a zabývat se hlavně vlastním psaním. A samozřejmě tím, jak se dá vylepšit.

Osobně jsem v 99 % případů viděla, jsou autoři, kteří naprosto vážně tvrdí, že budou příští J. K. Rowling nebo další Stephen King. Právě ti potřebují většinou s psaním nejvíc pomoci. Existuje nejspíš určitá úroveň slepoty, co se týče naší vlastní práce, hlavně když začínáte psát. Možná vaši rodiče říkají, že se jim to hrozně líbilo, nebo vám opravdu jdou školní slohy. To ovšem neznamená, že psaní knihy bude hnedka na stejné úrovni.

Je to dovednost, kterou je potřeba trénovat. A nedá se to opravdu naučit, musíte si opravdu objevit, jak vy jako autoři píšete knihy.

Špatně provedený úhel pohledu, tedy POV (Point of View)

Tedy pohled postavy, která vypráví konkrétní kapitolu. Takže pokud píšete fantasy, častokrát je tam hora postav a tedy více úhlů pohled. Třeba máte 6 různých postav a každá z nich pokrývá jinou kapitolu. Příkladem budiž Píseň ledu a ohně, kde je jich milion. Literární agenti ovšem novým autorům obvykle nedoporučují začínat právě tímto způsobem vyprávění.

Když už se do toho pustíte, pak méně než 6 pohledů, ideálně méně, tedy tak 2 – 3. A co myslím tím, že je ta metoda nezvládnutá? Třeba není příliš zřetelné, kde jeden POV začíná a končí. Někteří autoři třeba udělají jednu kapitolu z pohledu jedné postavy, druhou z druhé, jenže ve třetí přehodí pohled uprostřed kapitoly a velmi neurčitě.

Dalším problémem toho přechodu je, když postava nemá zřetelně odlišný hlas. Pokud píšete třetí osobu s omezeným pohledem ve formě POV, pak se musí Sally v první kapitole jasně lišit od Jima ve druhé, protože jde o odlišné lidi. A když vám obě splývají, pak je to problém.

Příběh, který postrádá sázky nebo konflikt

Příběhy jsou tvořeny konflikty, bez něho neexistuje příběh. Tohle platí hlavně pro příběhy, které žene dopředu zápletka. Konflikt vytváří sázky a výhru, což vede k vzestupu a pádu akce, což je klíčová část struktury většiny knih. Tři části zápletky jsou nejspíš nejpopulárnějším příkladem knižní struktury, existuje ovšem mnoho dalších způsobů, jak novelu strukturovat. Tohle je jen jeden z nich.

Krom toho bez přítomnosti konfliktu nemohou postavu během příběhu růst, což je opravdu klíčové v případě, že příběh ženou dál postavy.

Příliš mnoho nebo příliš málo popisu

V případě příliš mála popisu existují věcí jako „plovoucí hlavy“. Spousta postav spolu mluví o mnoha věcech, ale čtenář netuší, kde se to vlastně odehrává, kdo jsou postavy, co je tam vlastně za konflikt a proč by je to mělo zajímat. Potřebujete tedy čtenáře a scénu nějak ukotvit. Potřebují vědět, kde se ty věci dějí a kdo jsou postavy.

Zcela opačným extrémem jsou infokupy. Tehdy ani nevíme, kde se příběh odehrává, ale autor neustále chrlí veškeré informace o pozadí postav nebo samotného světa.

Jsou to knihy. Potřebují dialogy a akci, scény a stavbu postav a prostředí. Všechny tyhle věci tam patří a potřebují mezi sebou spolupracovat. Nemůžete udělat jen prostředí a pak jen dialogy a nakonec jen popis. Potřebujete tyhle věci proplést dohromady a to hladce.

Napodobení stylu psaní z jiné doby

Tohle docela souvisí s prvním bodem. Měli bychom hodně číst, abychom se naučili, jak velikáni psali své příběhy a jak můžeme vlastní psaní vylepšit. To je jakýsi základní stupeň.

Když autor čte něco jako Pána prstenů z roku 1954. Pak si vezmete třeba Nikdynoc a obě mají naprosto odlišný styl psaní. První vyšla před 70 lety, ta druhá dneska.

I jedna z mých nejoblíbenějších, Kolo času od Roberta Jordana, byla napsána v 90. Letech. A styl, kterým je to napsáno, se velmi liší od toho dnešního. Berte tedy v potaz, že knihy, které čtete, byly vydány nedávno, protože čtenář, který je čte, se liší od čtenáře z doby před 5, 10 nebo 20 lety. Nejdou stejní a vy chcete psát pro čtenáře, který si vaši knihu užije.

Žádný háček a jedinečnost

V základu, co dělá váš příběh jedinečným? Myslete na stručnou anotaci. Dovedete shrnout celou svou knihu v jedné větě? Zkusím to pro Nikdynoc, když ji tu pořád tak vychvaluju. Sledujeme Miu, která se dostane na školu pro zabijáky a je to něco jako Harry Potter, ale když neuspějete ve výuce, zemřete. To je háček téhle knihy, takhle bych ho aspoň popsala já.

Takže jakou jedinečnost a háček má vaše kniha? Nebo je to jen skupina postav, co tlachají někde v lese a vypravují se na Velký úkol? Pak je to asi problém. Silný háček a definice jedinečnosti většinou indikuje, že autor opravdu zná svůj příběh. Zkuste ten svazek shrnout v jedné větě. Pokud to nedovedete, pak vás nejspíš čeká nějaké editování.

Absence zápletky

Kniha nemá žádnou zápletku a tohle zase souvisí s předchozími body. Ale o čem ten příběh vlastně je? Co vede postavy z bodu A do bodu B? Kam se potřebují vypravit a kdo je jejich protivník? Jaké jsou sázky a rizika? Postavy obvykle něco chtějí, snaží se o to a nedaří se jim. Zkouší to znovu a zase se to nepovede a postupně se směrem k finále zvyšují sázky. Nakonec to skončí dobře nebo špatně pro tu nebo onu stranu. Ale co je cílem a kdo je protisíla? Každý scéna by měla postavy přibližovat k rozuzlení vašeho příběhu. Takže nechcete uprostřed knihy scény jen pro zábavu, každá by měla mít svůj účel a myslím, že nejlepší autoři mají v každé scéně více účelů. Řekněme, že se postavy chystají na výpravu, na začátku získají mapu k pokladu. V první kapitole mají dvě postavy dialog a začnou se do sebe zamilovávat. Jedna postava si uvědomí, že je něco náznak a že mají jít po něčem dalším. Takže jedna scéna má více účelů – počátek romance a vědomí dalšího postupu.

Definitivně hrozně divný příklad, ale určitě vám došlo, co mám na mysli. Žádná scéna by neměla existovat jen pro svou existenci a proto, že se vám líbí. Každá jednotlivá pasáž by měla mít nějaký účel, který vede k rozuzlení vašeho příběhu.

Zdroj: iWriterly