National Center For Writing: 5 psacích tipů od Margaret Atwood

autor: | Úno 25, 2022 | Z Newsletteru | 0 komentářů

Rozhovor Emily Webb a Grace Murray s Margaret Atwood.

Q: Takže moje první otázka nejspíš bude, kdy jste se poprvé rozhodla, že budete autorkou?

M: Když mi bylo 16, takže asi o něco dříve, než jste teď vy. Bylo to na střední, co je nejspíš, kde jste teď vy, a co za tím vlastně stálo. Protože jsem o tom nijak nepřemýšlela. Dělali o mě dokument a zpovídali učitelku, která mě měla rok předtím.

A většinou vaši učitelé řeknou: „Ano, byla úžasná apod,“ ale tahle to řekla popravdě. „Neprojevovala v mé třídě žádné zvláštní nadání nebo schopnosti.“ Což byla pravda, ale pak jsem měla další učitelku, nemyslím si ale, že by to byla ona, kdo mi ten nápad vnuknul. Protože v roce 1956 nebyl v Kanadě nikdo, kdo by se rozhodoval, že bude spisovatel, takže nebyly žádné psací třídy a kurzy. Neučili jsme se ve škole psát, byly to eseje. Ale prostě jsem to začala dělat a byla to větší zábava než cokoli dalšího.

Takže jsem změnila kariéru, přešla jsem z vědy na psaní a všichni si mysleli, že jsem naprosto šílená.

Q: A teďka se jim smějete.

M: No, nevím. Většina z nich je mrtvá.

Q: Na kterou svou knihu jste nejvíc hrdá a proč?

M: Na co z toho, co jsem napsala, jsem nejvíc hrdá?

Just Write: Proč se Píseň ledu a ohně jmenuje píseň?

Q: Ano.

M: Ah. Na tuhle otázku nikdy neodpovídám. A důvodem je, že když si vyberu jednu, pak ty ostatní budou velmi otrávené. „Trávíme s tebou všechen čas a pak nás takhle zatratíš?“ Takže si mezi nimi nevybírám. Vložila jsem do nich ten čas, takže v té době mě musely zajímat.

Q: Jak vytváříte tak hluboké příběhové linie a zápletky? Jak se vám to rodí v hlavě?

M: Nápad na novelu můžete získat v poměrně krátkém čase, ale pak si musíte sednout a pracovat na tom. Říká se, že je to 10 % inspirace a 90 % pocení (Inspiration and Perspiration). Takže zbytek je jednoduše práce a zatímco na tom pracujete, většinou získáte další a odlišné nápady. Protože nápad, se kterým jste původně začaly, nemusí úplně fungovat. Takže nejlepším přítelem autora je odpadkový koš. Zahazujete zkrátka to, co nefunguje, pokud si ovšem nemyslíte, že to bude něco, co využijete později.

A to může být velmi dlouhý proces, víte? Klidně i rok nebo dva, než vypilujete ten nápad, který jste měly během pěti minut. Takže nevíme, odkud nápady přichází, mohou přijít opravdu odkudkoli. Ale klíčem je to zpracování, skrze které se díváte na strukturu a na tempo. Jeden tip, když píšete detektivku, dejte jedno mrtvé tělo hned na začátek. Jinak budou lidi pátrat po tom, kde je ta mrtvola.

Q: Hodně vašich scén obsahuje emočně velmi vypjaté scény. Jak se s tím jako autorka vypořádáváte?

M: Emočně vypjaté scény?

Q: Ano.

Jessica Brody: 5 způsobů, jak udělat vaši knihu více filmovou

M: Povím vám jeden příběh. Když bylo mým dětem asi 5, řekly, že dělají představení a prodávaly na něj lístky za 25 centů. Takže jsme koupili lístky a šly jsme na představení. Začalo se hrát a ty děti snídaly, byl to motiv snídaně. Takže říkaly věci jako „Podáš mi ten džus?“ „Tady jsou lupínky.“

Takhle to šlo nějakou dobu a já jsem se zeptala: „Bude se dít ještě něco jiného?“

A ony řekly: „Ne.“ A já na to: „No, v tom případě odcházíme. Až vymyslíte něco dalšího, co se bude dít, tak se vrátíme a koukneme se na zbytek.“

Takže příběh není jen tohle a tamto a tohle a tamto. Něco se musí stát. A to něco, co se musí stát, by mělo být pro člověka, který to čte, překvapením. A i pro vás jako osobu, která tu věc píše. A samozřejmě něco z toho budou i emočně vypjaté scény. Protože kdyby to byla jen jedna šťastná věc za druhou, pak u lidí nastane přesně to „bude se tam dít ještě něco?“.

Takže myslím, že emočně vypjaté scény v knihách máme proto, že nás to vede k přemýšlení, jak se s tím čtenář vypořádá. A jak se s tím vypořádají postavy? Zvládnou to dobře nebo ne? A kdyby se to samé stalo vám, jak byste si s tím poradily? Takže když čtete knihu, jste přímo tam s těmi postavami. Takže „Neotvírej ty dveře!“ Postava otevře dveře. „Nechoď tam!“ Samozřejmě tam půjdou.

Tudíž celou dobu takhle přemýšlím, kdybych byla tou postavou, když budu Harry Potter, jak si poradím s drakem, který má být popraven? Přesně takhle.

Q: Nejsem si jistá, jak je to v Kanadě, hodně mých přátel v šestém ročníku, kteří mají anglickou literaturu, aktuálně studují Příběh služebnice. Jaké máte pocity z toho, že někteří momentální budoucí autoři studují právě vaši práci?

Jenna Moreci: 10 nejhorších věcí v paranormální fikci

M: No dělají to už nějakou dobu a můžeme vidět nějaké knihy nebo další věci, které jsou tak trochu příbuznými Příběhu služebnice. Protože s vzpomeňte, že to prvně vyšlo v roce 1985, což už je nějaká doba. A v tu dobu několik lidí řeklo, že „tohle se nikdy nestane, k tomuhle ve Spojených státech nikdy nedojde.“ A skočíme o 32 let do budoucnosti, co vám tak můžu říct? Přesně tohle se děje. Ne stejným způsobem, ne s oblečením, ale existuje návrat v ženských právech a potlačení, které vidíme na vlastní oči. A to je důvod proč lidé – bez ohledu na to, že je to velmi dobrý seriál – proč se tím lidé zabývají. Už to nevypadá jako fantasy příběh.

Podrobnosti o dostupnosti zbytku textu zde.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.