Ahoj, tady Brandon. Jedna z věcí, na kterou se mě lidí ptají opravdu často, je tahle: Kdybyste se mohl vrátit zpátky v čase a mluvit se svou mladou autorskou verzí, co byste si řekl?
Odmítám však být obelstěn, protože tuhle knihu jsem už četl. A když se vracíte v čase, nikdy z toho nevyleze nic dobrého. Buďto se nějakým podivným způsobem stanete vlastním dědečkem, nebo hodíte Ameriku do rukou komunistů, protože někde šlápnete na motýla. To bych rozhodně neudělal, ale rozumím tomu sentimentu.
Takže dneska jsem tu se seznamem 10 věcí, které bych hrozně rád věděl jako náctiletý autor.
Co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému
Tohle je jedna z nejdůležitějších věcí v psaní obecně, jakou můžu vůbec dát. Říkám to i svým studentům, když zahajuju kurz, protože opravdu to, co funguje jednomu, nemusí vůbec fungovat pro ostatní.
Dovolte mi to trochu vysvětlit. Když jsem jako autor začínal, přečetl jsem snad všechny knihy o psaní, které se mi jen dostaly do rukou. Protože jsem se chtěl naučit, jak to dělat. A pamatuju si, že jsem četl nějakou esej nebo knihu od Orsona Scotta Carda, kde radil za každou cenu používat osnovu. Vždycky používejte osnovu, jsou extrémně důležité. Když ji nemáte, nebudete vůbec vědět, kam se ubíráte, takže nebudete schopni dát ten příběh dohromady.
Tak jsem si řekl, že to rozhodně dává smysl. Pak jsem četl něco podobného od Stephena Kinga. A ten radil naprostý opak. Nepoužívejte osnovu. Pokud strávíte veškerý čas tvorbou osnovy, tak se z vašeho příběhu nejspíš vytratí jakýkoli život, jakákoli jiskra. Budete mít pocit, že už jste to vlastně napsali. A jakmile si pak sednete k samotnému psaní, tak toho nebudete ani schopni, protože veškeré kouzlo bude pryč. Jen dejte zajímavé lidi do zajímavých situací a sledujte, co se stane.
Tyhle dvě rady byly naprosté protiklady. Takže jsem si říkal, jak můžu sakra osnovu mít a zároveň nemít? Co se to tady sakra děje? Jednoduše to, že je tolik způsobů, jak psát příběhy, kolik je autorů, kteří je reálně píšou. A tohle může být bohužel jak osvobozující, tak zároveň i nějakým způsobem paralyzující. Protože všichni procházíme procesem, kde přicházíme na to, jak vlastně psát.
Všichni začínáme ve stavu, kdy nemáme tušení, co vůbec děláme, nasloucháme radám, zkoušíme je, něco nám funguje…a něco zase vůbec. Osobně jsem ve většina případů outliner, takže potřebuju opravdu solidní osnovu. Zjistil jsem ale, že pokud udělám příliš důkladnou osnovu pro svoje postavy, tak mi ten příběh vůbec nefunguje.
Takže se ze mě stal určitý typ hybridu, kdy strávím hodně času tvorbou světa, do kterého pak přijdu se silnou zápletkou. Ale až během psaní mi vznikají opravdu dobré postavy. Takže vám jako náctiletým autorům radím naslouchejte radám, zkoušejte je aplikovat, ale pochopte, že i experti se mohou zatraceně plést.
0 komentáøù