Tohle je jeden z problémů, který umí autory opravdu potrápit. A myslím si, že když se čtenář vztáhne k postavě, je to pro autora ta největší lichotka, protože je to cíl psaní. Že se k postavě dokáže čtenář vztáhnout, neznamená nutně, že se s ní identifikuji ve smyslu názorů nebo povahy. Někdy k tomu může dojít ve stylu „jo, prošel jsem si tímhle taky, vím, postavo, jako se cítíš“, pokud si čtenář prošel stejnou zkušeností, jako literární postava.
Tohle je očividně jeden ze způsobů, jak udělat vztažitelnou postavu, tedy skrze zkušenost, kterou mohl zažít i čtenář. Dokonce je to určitý chybný výklad jako receptu vztažitelnosti, protože lidé by tak museli kolikrát trpět jen problémy, aby se mohli vztáhnout k některé z postav.
Postava jako živá
Vytvoření vztažitelné postavy neznamená vytvoření prázdného plátna, do kterého se může čtenář sám nějak otisknout. Vztažitelná postava je postava natolik živá, že má čtenář pocit, jako že ji skutečně zná. Je to opravdu pocit, že konkrétní postavu znáte. Ano, společná zkušenost tomu může opravdu pomoci, ale není možné se na to spoléhat. Protože ne všichni čtenáři mají tu zkušenost a logicky ani ne všechny postavy.
Spoléhání se na zkušenost je také velký problém při psaní fantasy, protože čtenář nebude mít zkušenosti s magií nebo dalšími atributy světa, ve kterém se příběh odehrává. Zkušenosti jsou bonusová vlastnost ne vždycky použitelná.
Upřímnost
Prvním krokem je upřímnost od vás jakožto autorů. Hodně lidí osobně i na internetu mi říká, že bych neměla psát o věcech, které jsem osobně nezažila. Jenže při psaní bude pořád spousta věcí, které jste jako autoři nezažili a kolikrát naštěstí. A přesto můžete napsat takovou situaci, pokud si o ní něco zjistíte a pokud se budete upřímně snažit ji popsat a vcítit se do postavy, která něco takového zažívá.
Nebude to na 100 %, prostě jen udělejte to nejlepší, co dovedete.
Humor
Další faktor, který opravdu dovoluje se s postavou propojit, je humor. Většina lidí má nějaký smysl pro humor, takže přidání nějakého humoru k postavě ji udělá lidštější a tím pádem realističtější. Samozřejmě záleží na žánru a ne vždycky je zapojení humoru možné. Humor má navíc tu výhodu, že má různé formy, takže se může jednat i o sarkasmus.
Je to ale hodně specifické a nesmí se to přehánět, protože velmi snadno můžete sklouznout do samoúčelnosti. Pokud překročíte hranici, nejspíš vám vznikne spíš trapná karikatura místo živoucí postavy.
Absence prázdna
Postava, ke které se má čtenář nějakou vztáhnout, nesmí být cítit jako prázdné plátno. Tuhle chybu dělají hlavně noví autoři, kteří si myslí, že do toho prázdna se nějak otiskne sám čtenář a bude se cítit jako hrdina té knihy. Jenže tohle není čtenářův příběh, tohle je skutečně příběh té postavy. Nechcete, aby si čtenář myslel, že je to jeho příběh (od toho jsou gamebooky), ale chcete, aby měl pocit, že si přímo povídá vaší postavou.
Upřímně si myslím, že jeden z klíčových faktorů tvorby dobré postavy je vytvoření nějakých jedinečných vlastností, zvyků a aspektů. Každý máme podivnosti, mininávyky, vrtochy a úchylky od vzhledu po způsob, jakým pijeme kávu.
Jedinečnost je jasnost
Pokud budete mít například postavu, která má barevné vlasy, tetování a hodně piercingů, tak ji to jasně odlišuje a i když bude jen v několika scénách, budou si ji čtenáři pamatovat. Jedinečnost je totiž upřímnost té postavy. V prázdné postavě není upřímnost, je to jen cesta, jak zkusit někoho obelhat. Nejhůře čtenáře a to opravdu nefunguje.
Nemusíte mít přitom stejné vlastnosti nebo návyky jako ta postava, ale zkoušejte se do nich vcítit, představit si, jak to může fungovat i jak to může postavě věci komplikovat. Skutečná vztažitelnost postavy je velmi náročná a může se projevit obrovskou spoustou způsobů. Čím je jedinečnější, tím je jasnější a tím čtenář vynakládá méně energie na zapamatování a vztáhnutí se k němu. Pak si s ním doslova může povídat a ne jen postavu pozorovat při tom, co dělá.
0 komentáøù