Ellen Brock: Jak na psaní reaktivních scén

autor: | Říj 17, 2022 | Články, překlady, videa s titulky | 0 komentářů

Ahoj lidi, tady je Ellen Brock, editorka. Dneska se budeme bavit o reaktivních scénách. Minule jsme mluvili o proaktivních, kde je struktura cíl, konflikt a rozuzlení. Reaktivní scény jsou ovšem trošku odlišné.

Takže místo toho, aby začaly cílem, reaktivní scény začínají novou informací nebo emocí. Ta obvykle vychází z předchozí proaktivní nebo jiné scény. Po této informace se v reaktivní scéně objevuje debata nebo hádanka, něco, o čem postava přemýšlí nebo to zvažuje. Pak se objeví plán toho, co se postava rozhodne udělat nebo obecně jak se posune dopředu.

V prvním díle Harryho Pottera utekli Harry, Ron a Hermiona před trojhlavým psem a všimli si (teda Hermina) že stojí na padacích dveřích. Mají pak krátkou reaktivní scénu, která nejdříve začíná novou informací.

„Ale Hermiona dala Harrymu něco dalšího na přemýšlení, jak zalézal zpátky do postele. Ten pes něco střežil.“

Takže po nové informaci následuje velmi krátká debata nebo zvažování o významu tohoto nového prvku.

„Co to Hadrig říkal? Gringottova banka je nejbezpečnější místo na světě, pokud chcete něco schovat. Možná až na Bradavice.“

Takže od nové informace přecházíme k tomu, jak budou postavy dále postupovat.

„Vypadalo to, že Harry přišel na to, kam se přesunul ten podivný malý balíček z trezoru číslo 713.“

Celá tato reaktivní scéna zabrala jen 5 vět. Pojďme se podívat na další reaktivní scénu z Příšerně nahlas a k nevíře blízko od Jonathana Safrana.

Konstrukční chyby v seriálu Arabela aneb Tudy ne

V téhle scéně se Oscar zrovna vrátil z obchodu, kde nechal prozkoumat poznámku, kterou jeho otec napsal před svou smrtí a kde je jen slovo „black“. Žena v obchodě mu navrhla, že je to nejspíš jméno a Oscar se okamžitě rozhodl navštívit každou osobu s tímto jménem.

V reaktivní scéně je však stále krátká debata či hádanka.

„Spočítal jsem si, že když zajdu ke dvěma každou středu, což mi spolu s prázdninami přišlo proveditelné, zabere mi to asi tak tři roky. Ale nemohl jsem tak dlouho přežít, aniž bych to věděl.“

Tohle je dobrý příklad toho, jak se reakce nemusí nutně objevit v nějakém předem určeném pořadí. Oscar měl předtím plán navštívit všechny s příjmením Black ještě před debatní částí, ale vidíme, že svoje úvahy ještě upravuje. Nicméně stále konstatuje, že na tu informaci chce přijít.

Oba tyto příklady byly poměrně krátkou reakcí, takže se podívejme na jednu delší z The Thing About Jellyfish od Allie Benjamin.

Tady je Susie na večeři se svým otcem a opravdu se s ním chce spojit. Pamatuje si ale doby, kdy se o to snažila a nedopadlo to zrovna nejlíp. Protože její otec chtěl jen klábosit, zatímco ona prahla po nějaké smysluplnější konverzaci. Tady je to zvažování toho, jak se pohne dopředu.

Měla jsem podezření, že můj otec chtěl tu věc, kterou chce prakticky každý. Tlachání. Ale já tlachání nerozumím. Ani nevím, proč se tomu tak říká (anglicky small talk), když to zaplní tolik prostoru.

Takže tady získáme povědomí o tom, s čím se snaží vypořádat, což ale pokračuje a dostáváme se i k emoční reakci. Ta nám ukazuje, jak se ohledně problému cítí, aniž by nám kdokoli konkrétně sděloval její vnitřní boj.

Daniel Greene: Klasická VS Moderní fantasy

Hloupá stará slova, která vůbec nic neznamenají. Hloupá stará slova, která zaplňují příliš mnoho prostoru. Hloupá stará slova, která někdy navždy končí mnohá přátelství.

Jak scéna postupuje, nakonec se dostaneme k jejímu závěru nebo jejímu rozhodnutí, co bude dělat.

„Copak, dneska se mnou nebudeš mluvit?“

Táta se tomu zasmál, jako by to byl vtip.

Tehdy jsem si pomyslela, co kdybych takovou konverzaci nevedla už nikdy.

Tohle se může zdát jako proaktivní scéna, protože zahrnuje i jejího otce, ale její otec si ve skutečnosti není vědom jejích problémů. Aspoň ne do nějak podstatné míry a celá debata či rozhodování se děje uvnitř její vlastní hlavy. Není to tedy debata s jejím otcem, ale kompletně její vnitřní rozhovor ohledně toho, jak bude na co reagovat. To z toho dělá scénu reaktivní, nikoli proaktivní.

Tohle je dobrý příklad, protože ukazuje možnost přítomnosti elementů struktury scény, aniž by byly zjevné a moc na čtenáře tlačily. Stále je přitom jasné, že se tu odehrává nějaká debata, jsou jasné její myšlenkové pochody a také to, jak se bude pohybovat dál.

Zdroj: EllenBrock

 

 

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *